ECLI:CZ:US:2015:3.US.2055.15.1
sp. zn. III. ÚS 2055/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. Romana Hrdého, Ph.D., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem AK Benešová, Beránek, Blaha se sídlem Sokolovská 47/73, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2015 sp. zn. 29 Cdo 3993/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozhodnutí pro údajné porušení č. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvádí, že v pravomocně dosud neskončeném řízení společnost ESTO Cheb s. r. o., se sídlem Palackého 2087/8A, 350 02 Cheb, jehož jménem jedná druhý společník a jednatel společnosti - Ing. Jan Širůček, se v řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni domáhá zápisu změny v obchodním rejstříku spočívající ve výmazu stěžovatele jako druhého společníka a jednatele výše označené společnosti na základě rozhodnutí valné hromady konané dne 9. 9. 2013 (dále jen "rejstříkové řízení").
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v postupu ve věci rozhodujících soudů, které se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nejednají, i když se prý v předmětném řízení jedná o jeho právech a povinnostech. Protože stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci nejsou doručována rozhodnutí vydaná v rejstříkovém řízení, považuje stěžovatel ústavní stížnost za včasnou, jestliže se o napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2015 sp. zn. 29 Cdo 3993/2014 dozvěděl až na jednání konaném u Krajského soudu v Plzni dne 1. 7. 2015.
Napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatel vytýká, že právní závěry v něm uvedené jsou prý protiústavní, neboť porušují jeho práva jako společníka a jednatele společnosti. Dovolací soud prý bezdůvodně pomíjí znění čl. 9 odst. 1 věty druhé společenské smlouvy společnosti ESTO Cheb s. r. o., která ohledně jednání valné hromady společnosti stanoví, že valná hromada je usnášeníschopná, jsou-li přítomni oba společníci a rozhoduje vždy 100% hlasů obou společníků. Tato podmínka však nebyla splněna za situace, v níž na jednání valné hromady konané dne 9. 9. 2013 (osvědčené notářskými zápisy), byl přítomen jen jeden z jednatelů a společníků společnosti - Ing. Širůček; přesto dovolací soud vadně dovodil, že valná hromada konaná dne 9. 9. 2013 byla usnášeníschopná a pokud v jejím průběhu bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele z funkce jednatele pro porušení jeho povinnosti při výkonu této funkce, je takové rozhodnutí platné, neboť k hlasu stěžovatele by v takovém případě nebylo možné stejně přihlížet.
II.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR se zjišťuje, že Nejvyšší soud na základě dovolání dovolatelky - společnosti ESTO Cheb s. r. o. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2014 č. j. 7 Cmo 43/2014-RD83 rozhodl tak, že předmětné usnesení, jakož i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2013 č. j. C 4333-RD16/KSPL, Fj 27975/2013 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III.
Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit a věc je pro ně uzavřena. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Tato podmínka, plynoucí z §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není v projednávané věci naplněna, a to s ohledem na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2014 č. j. 7 Cmo 43/2014-RD83 a jemu přecházející usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2013 č. j. C 4333-RD16/KSPL, Fj 27975/2013. Ústavní soud proto ve své ustálené judikatuře stojí obecně na stanovisku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3352/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Takové rozhodnutí dovolacího soudu proto není způsobilé být předmětem samostatného ústavněprávního přezkumu.
Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že řízení o zápis změny do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. C 4333/KSPL, bude nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv jsou oba výše označené soudy ve svém dalším postupu vázány právními názory Nejvyššího soudu, nejsou jimi "svázány" potud, pokud mají dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele.
Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy řízení o zápis změny do obchodního rejstříku nadále pokračuje, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1254/13 ze dne 29. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj