ECLI:CZ:US:2015:3.US.213.15.1
sp. zn. III. ÚS 213/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti Iceland Pelagic Ltd., adresa: 780 Krossey Hornafjordur, Island, zastoupené jednatelem společnosti Stefánssonem Hermannem, právně zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Ostrovní 30/126, 110 00 Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 8 Cmo 514/2012-374 spolu s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a za účasti Krajského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2015, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a domáhá se jeho kasace s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu a na rovnost účastníků řízení (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv a tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo zásadní protiústavní vadou.
Stěžovatelka uvádí, že v obchodněprávním sporu, v němž vystupovala jako žalobkyně, se svým návrhem domáhala, aby soud předběžným opatřením zakázal žalované společnosti Diana Fish spol. s r. o. (dále rovněž žalovaná") jakkoliv nakládat, zcizovat, zatěžovat zástavními právy, věcnými břemeny, nájemními vztahy, nebo jakkoli jinak disponovat s nemovitostmi uvedenými v návrhu, a to až do právní moci rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud v Praze návrhu stěžovatelky vyhověl. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací však na základě odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření výše uvedeného znění zamítl.
Vrchnímu soudu v Praze stěžovatelka vytýká údajně nesprávnou aplikaci ustanovení §75c odst. 4 o. s. ř., jehož uplatněním prý došlo k porušení principu rovnosti zbraní, přičemž porušení této zásady spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že se s jejími tvrzeními a námitkami odvolací soud nezabýval z hlediska ustanovení §205a odst. 1 písm. c), d) a f) o. s. ř., přičemž stěžovatelce nebylo umožněno na ně odpovídajícím způsobem reagovat za situace, v níž žalovaná "veškerá svá tvrzení a důkazy přednesla právě až před odvolacím soudem".
Závěrem stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
II.
Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2014 č. j. 8 Cmo 514/2012-374 změnil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012 č. j. 56 Cm 155/2012-227 tak, že návrh žalobkyně ze dne 16. 11. 2012 na nařízení předběžného opatření zamítl.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve shodě s ustálenou judikaturou i v souvislosti s posuzovanou věcí konstatuje, že ústavní soudnictví a spolu s tím i pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem; jde především o využití veškerých procesních prostředků daných stěžovateli právním řádem České republiky. Ústavní soud proto v civilním (ale i jiném) řízení posuzuje zpravidla jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí, které pravomocnému skončení řízení předchází. K přezkumu předběžných opatření přistupuje Ústavní soud jen za podmínky, že takové rozhodnutí je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, a že námitka o porušení základních práv a svobod by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
K problematice způsobilosti předběžného opatření (jež je opatřením prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (i když s jistou rezervovaností) vyjadřuje obvykle tak, že tuto způsobilost sice vyloučit zcela nelze, ale podstatou jeho přezkumu (i v takovém případě) může být výlučně posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli však podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť posouzení těchto podmínek se z přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171). Rozhodnutí o nařízení předběžného opatření lze tak podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (především z toho důvodu, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na celé řízení), a to toliko z toho pohledu, zda konkrétní rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole ve smyslu čl. 2, odst. 2, odst. 3 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR.
V posuzovaném případě nelze napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytknout žádné protiústavní vady.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014 č. j. 8 Cmo 514/2012-374, tento soud při rozhodování o podaném odvolání vyšel nejen z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012 č. j. 56 Cm 155/2012-227, ale vzal v úvahu i nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1008/13. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření je nutné zamítnout, neboť důvodnou obavu, že by výkon budoucího rozhodnutí vydaného ve prospěch žalobkyně mohl být ohrožen, žalobkyně dostatečně neprokázala. Tvrzení žalobkyně, že dosud žalovaný neuspokojil její nárok (žalobkyní pouze tvrzený, ale v době rozhodování odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně dosud neprokázaný), jakož i existence úvěru žalovaného u banky či prohlášení subjektu se sídlem v Seychelské republice, nemohou být pro nařízení žalobkyní navrhovaného předběžného opatření zásadní.
Další skutečnosti, tvrzené (doplněné) žalobkyní až v rámci odvolacího řízení, nemají pro rozhodování odvolacího soudu význam, neboť pro (ne)nařízení předběžného opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně (§75c odst. 4 o. s. ř.).
Ústavní soud k řízení o vydání předběžných opatření v usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1037/15 (dostupném rovněž na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátkosti lhůty, v níž musejí o podaném návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vycházejí pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. K otázce dokazování v řízení o nařízení předběžného opatření, k níž stěžovatelka svými námitkami směřuje, pak Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 1999 (sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171) uvedl, že je nepochybné, že kdyby v takovém řízení bylo požadováno více než prokázání důvodné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 Ústavní soud zvažoval z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož je zásada "rovnosti zbraní" nedílnou součástí, právě dopad této zásady v řízení o vydání předběžném opatření, a i když dospěl k závěru, že ve vztahu k posouzení důvodnosti takového návrhu mají mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzená i námitky, současně konstatoval, že není možné zásadu rovnosti účastníků řízení absolutizovat tak, že "všichni účastníci řízení musí mít v každém okamžiku řízení současně k dispozici určitý procesní prostředek. V případě některých procesních prostředků naopak z jejich povahy a účelu plyne, že jejich uplatnění může být k dispozici jen jedné (procesní) straně. Tak tomu bude i v případě návrhu na předběžné opatření...".
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky a ústavní stížnost proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Není-li ústavní stížnost způsobilá meritorního projednání, nelze vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť jako návrh akcesorický sdílí tento návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu