ECLI:CZ:US:2015:3.US.2256.13.1
sp. zn. III. ÚS 2256/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Jiřího Závory, Ph.D., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013 č. j. 9 Cmo 445/2011-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu.
Z ústavní stížnosti, k ní přiložených listin a vyžádaného procesního spisu se podává, že Vrchní soud v Praze poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 18. června 2012 č. j. 9 Cmo 445/2011-79 Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013, změnil v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2011 č. j. 24 Cm 243/2011-73 tak, že se stěžovateli za znalecký posudek podaný v tomto řízení přiznává odměna v celkové výši 10 860 Kč, jejíž jednotlivé složky podrobně specifikoval.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud nerespektoval nosné důvody kasačního nálezu Ústavního soudu, neboť mu nezaslal na vědomí odvolání, které proti prvostupňovému rozhodnutí o znalecké odměně podala účastnice řízení (ani jej nevyzval k tomu, aby se vyjádřil a případně navrhl ke svým tvrzením důkazy), a o odvolání opětovně rozhodl bez toho, že nařídil jednání. Podle stěžovatele mu rozhodující soud tím upřel právo chránit své oprávněné zájmy, a tím i právo na spravedlivý proces; v podrobnostech pak odkázal též na odůvodnění předchozí ústavní stížnosti ve věci sp. zn. II. ÚS 3367/12.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Námitky, jež stěžovatel v dané věci vznesl, podmínkám případného kasačního zásahu, jak je Ústavní soud standardně traktuje, nevyhovují, neboť v celkovém vyznění absenci udržitelné kvality rozhodovacího procesu (přece jen) nedokládají, a aspolehlivého argumentu pro závěr, že obecný soud excesivně vybočil z mezí stěžovateli zaručeného spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zde není.
Ústavní soud založil svůj předchozí kasační nález (sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013) na zjištění, že obecné soudy stěžovateli odepřely možnost zpochybnit argumenty odvolatelky a hájit svůj nárok na znalečné ve výši zjištěné krajským soudem. Tento závěr Ústavní soud přijal za situace, kdy se stěžovatel dozvěděl o samotné existenci předmětného odvolání až z ústavní stížností dříve napadeného (odvolacího) usnesení.
Toto odvolání obsahovalo jedinou námitku, a sice výhradu, že soudem ustanovený znalec (stěžovatel) "vynaložil naprosto neúměrný počet hodin" na "zkoumání" pravosti sporného podpisu; odvolatelka bez konkrétní argumentace vytkla, že pokud stěžovatel "celkem na tento posudek vynaložil 52 hod. práce", "nemůže se s tím ztotožnit".
Jestliže Vrchní soud v Praze v prvotním usnesení ze dne 18. 6. 2012 č. j. 9 Cmo 445/2011-79 rekapituloval obsah inkriminovaného odvolání sdělením, že vedlejší účastnice namítala, že celková částka určená jako znalečné je nepřiměřeně vysoká, zcela vystihl obsahovou podstatu tohoto podání. Obdobně je pak vyložil i Ústavní soud v předchozím nálezu sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013.
Byť by bylo možné stěžovateli přisvědčit potud, že obecný soud mu zprostředkovat odvolání měl, z hlediska ústavněprávního přezkumu je určující, že odvolání, jak je patrné z jeho obsahu, neobsahovalo nic relevantního, s čím by stěžovatel nebyl obeznámen již z odůvodnění obou posledně uvedených rozhodnutí. Stěžovatel napříště tudíž již nemohl být v řízení "překvapen" či "nepřipraven", což omezuje praktický dosah jím formulované kritiky.
Reálná možnost uplatnit vlastní skutkovou či právní argumentaci proto stěžovateli upřena nebyla.
Nehledě na to, že stěžovatel v předchozí ústavní stížnosti blíže odůvodnil, proč považuje jím požadované znalečné za adekvátní, a tuto polemiku Ústavní soud zahrnul do textu svého nálezu (odst. 2 až 6); jelikož Krajský soud v Ústí nad Labem zařadil do jím vedeného procesního spisu stěžovatelovo podání ze dne 7. 8. 2012 obsahující obsahově blízké výhrady, byl Vrchní soud v Praze i proto se stěžovatelem předestřenou argumentací seznámen.
Ostatně stěžovatel neuvádí, jaké další námitky (resp. zda vůbec nějaké) by mohl soudům adresovat poté, co by předmětné odvolání obdržel.
Postup obecných soudů se závěry vyslovenými ve stěžovatelem vzpomínaném nálezu Ústavního soudu, resp. v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (k tomu srov. rozsudky ze dne 18. 2. 1997 ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, stížnost č. 18990/91, ze dne 3. 3. 2000 Krčmář a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 35376/97, ze dne 21. 6. 2005 Milatová v. Česká republika, stížnost č. 61811/00, ze dne 26. 10. 2006 Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03) materiálně pojímáno nekoliduje.
Ústavněprávní roviny nedosahuje ani stěžovatelova oponentura závěrům vrchního soudu ohledně "počtu hodin", které vynaložil v souvislosti s vyhotovením svého znaleckého posudku; okolnost, že se s nimi neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti; z ústavního hlediska jsou akceptovatelné a srozumitelně odůvodněné.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, tedy relevantně dotčeno nebylo.
Tím je výše předznačené hodnocení, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněno. Podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu