ECLI:CZ:US:2015:3.US.2391.14.1
sp. zn. III. ÚS 2391/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, se sídlem Praha 3, Seifertova 17, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem, se sídlem Praha 3, Seifertova 17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 17 Co 15/2014-65, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ve smyslu ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu z důvodu porušení jejích základních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); zároveň navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 10. 2013 č.j. 7 C 220/2013-40 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice Ing. Jana Edelmannová, insolvenční správce dlužníka Lubomíra Marečka, domáhala, aby byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit jí 140 177 Kč, jež vymohla jako soudní exekutorka v rámci exekučního řízení vedeného proti tomuto dlužníku, jehož insolvenční správkyní se v posléze zahájeném insolvenčním řízení stala. Obvodní soud opřel svůj zamítavý výrok o názor, dle nějž k plnění v exekuci povinného došlo ještě před zahájením insolvenčního řízení.
K odvolání vedlejší účastnice změnil Městský soud v Praze napadeným rozsudkem toto rozhodnutí v rozsahu 33 912 Kč tak, že stěžovatelce uložil povinnost exekuční výtěžek v této výši vydat vedlejší účastnici ve prospěch majetkové podstaty dlužníka. Přestože se odvolací soud ohledně částky, kterou stěžovatelka vyplatila oprávněnému, ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, dovodil, že 33 912 Kč započetla stěžovatelka oproti své pohledávce na nákladech exekuce až po zahájení insolvenčního řízení, a je proto povinna ji vydat do majetkové podstaty dlužníka.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýká, že založil své odlišné rozhodnutí na právním názoru, se kterým účastníky řízení neseznámil, a ti neměli možnost se k němu vyjádřit. Rozsudek odvolacího soudu proto pokládá za překvapivý, čímž došlo k porušení jejího základního práva "na slyšení" podle čl. 38 odst. 2 Listiny a v důsledku i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků netvrdil, nepopíral a nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, takže v celém řízení nevznikla příležitost, aby mohla právnímu názoru, na němž je rozhodnutí postaveno, oponovat. Namítá též, že závěr odvolacího soudu o započtení pohledávky na nákladech exekuce oproti plnění povinného v exekuci až po zahájení insolvenčního řízení neodpovídá skutečnosti a nemá oporu v provedeném dokazování, což dokládá příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 091 EX 8389/10-018, který nabyl právní moci "téměř rok před zahájením insolvenčního řízení", a tímto dnem podle jejího názoru "zanikla pohledávka stěžovatelky na nákladech exekuce". Stěžovatelka dále vysvětluje, co ve skutečnosti pro oprávněného vymohla, a jak se o nákladech exekuce s oprávněným dohodla.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Své rozhodnutí založil na aplikaci příslušných právních předpisů s použitím relevantní judikatury Nejvyššího soudu, která je veřejně dostupná, stěžovatelce z její praxe soudní exekutorky nepochybně známá, pročež jeho rozhodnutí nemohlo pro ni být překvapivé.
Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Jest předeslat, že ačkoli stěžovatelka navrhla zrušení "celého" rozsudku odvolacího soudu, podle obsahu ústavní stížnosti (a z povahy věci) jej napadla jen v té části, v níž jí byla uložena povinnost k plnění.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k jeho instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; není samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost napadeného rozhodnutí.
Takto vymezené kvalifikované deficity (jak procesní tak hmotněprávní), jež by vyvolávaly nutnost kasačního zásahu ze strany Ústavního soudu, však shledány nebyly, neboť v celkovém vyznění stěžovatelčiných námitek absenci udržitelné kvality rozhodovacího procesu nedokládají, a spolehlivého argumentu pro závěr, že obecný soud excesivně vybočil z mezí stěžovateli zaručeného spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zde není.
Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu; jelikož nedostatek těchto znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelce dostalo náležitého postavení účastníka řízení, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelka oponuje, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jí vytýkaných nedostatků ve specifikovaných procesních aspektech odvolacím soudem vedeného řízení.
Názor, z nějž vychází výsledek sporu, odvolací soud adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnil, a není zde dostatečně silného důvodu, aby nemohl být zastáván. Za těchto okolností pak nelze dovodit, že by výsledek řízení - ve vztahu ke stěžovatelčiným námitkám - byl založen nikoli "stanoveným způsobem", jak odpovídá dovolávanému čl. 36 odst. 1 Listiny; že není výrazem rozhodovací libovůle, je očividné.
Ostatně obstojí - v obecné poloze - i názor odvolacího soudu ohledně povahy náhradově nákladové pohledávky stěžovatelky vůči povinnému, resp. (pozdějšímu) úpadci, a jejího vztahu k úpadcově majetkové podstatě, a naopak tvrzení stěžovatelky, že právní mocí exekučního příkazu tato její pohledávka zanikla, postrádá jakoukoli bližší argumentaci a - bez dalšího - zřejmě neplatí.
Čl. 38 odst. 2 Listiny, jenž byl podle stěžovatelky porušen rovněž, v dané věci "ve hře" není vůbec, neboť právo "vyjádřit se ke všem prováděným důkazům" evidentně dotčeno nebylo a stěžovatelka nic takového ani netvrdí. Rozhodně mu nelze podřadit event. pochybení soudu ve vztahu k procesním instrumentům soudního poučení, ať již obecně formulovaného či pro zvláštní procesní situace, a to i kdyby k němu došlo. Totéž platí o tvrzení stěžovatelky, že měla být seznámena s "odlišným právním názorem" odvolacího soudu, a co do údajné "překvapivosti" jeho rozhodnutí postačí odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (v prvním odstavci, v němž je rekapitulován obsah žaloby), kde je údaj o "započtení" na náklady "proběhlého exekučního řízení" zaznamenán, a to v kontextu nikoli nevýznamném, jestliže se zde uvádí, jak stěžovatelka s celkovou vymoženou částkou naložila.
Ani v tomto smyslu o ústavněprávně relevantní exces z procesních standardů občanskoprávního řízení dovodit nelze.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu".
Takovým "zákonným důvodem" je v dané věci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež dává možnost odmítnout ústavní stížnost jako návrh "zjevně neopodstatněný", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího se podává, že řečené se uplatní i v dané věci.
Odmítnutí ústavní stížnosti podle takto vyloženého ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tak odůvodněno.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení pozbývá smyslu i stěžovatelčin návrh, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí; zvláštního (odmítavého) výroku již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu