ECLI:CZ:US:2015:3.US.2553.14.1
sp. zn. III. ÚS 2553/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Marie Duškové a 2) Ivany Kolářové, obou zastoupených JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 782/2014-464, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2013, č. j. 18 Co 190/2013-444, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 1. 8. 2014 návrh stěžovatelek na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 2. 2013, č. j. 2 C 25/2006-419, byla výrokem I. zamítnuta žaloba stěžovatelek o určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem, jehož se domáhají na základě ustanovení o ochraně oprávněného dědice podle §485 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dalšími výroky (II. - IV.) bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2013, č. j. 18 Co 190/2013-444, byl rozsudek prvostupňového soudu ve věci samé potvrzen.
4. O dovolání stěžovatelek rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 782/2014-464, tak, že jej podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 782/2014-464 (oběma výrokům, tedy i nákladovému), a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2013, č. j. 18 Co 190/2013-444, podávají stěžovatelky ústavní stížnost.
II.
6. Úvodem podání stěžovatelky rekapitulují skutkové okolnosti posuzované věci. Jejich právní předchůdkyně se domáhala žalobou ochrany oprávněného dědice po zůstaviteli, který byl jejím synovcem. Zůstavitel však závětí přenechal veškerý majetek žalovanému. Právní předchůdkyně stěžovatelek zpochybňovala pravost i skutečnou vůli projevenou v závěti zůstavitele. Obecné soudy řešily mj. otázku, zda závěť zůstavitel vlastnoručně sepsal a podepsal dle své skutečné vůle. Stěžovatelky zpochybňují závěry obecných soudů, neboť v řízení nebylo postaveno najisto, kdo text závěti napsal. Nejde však jen o samotné autorství textu závěti, ale i o to, zda zůstavitel, pokud závěť skutečně sepsal či minimálně "nesporně" podepsal, tak činil vážně, svobodně a bez vlivu třetí osoby, což by závěť činilo neplatnou.
7. Stěžovatelky mají za to, že obecné soudy neúplně posoudily věc, resp. neúplně hodnotily důkazy a dospěly tak k nesprávným právním závěrům.
III.
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
10. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
12. Spornou v posuzovaném případě se jevila samotná závěť zůstavitele, v níž odkázal veškerý svůj majetek žalovanému M. K. Stěžovatelky zde tížilo důkazní břemeno ohledně vyvrácení právní domněnky subjektivního dědického práva žalovaného jako nepravého dědice.
13. Soud prvního stupně provedl velmi podrobné, opakovaně doplňované (z důvodu kasace jeho rozhodnutí odvolacím soudem), dokazování, na základě něhož dospěl k závěru o pravosti předmětné závěti. Ohledně uvedeného bylo dokazování provedeno zejména (a) protokolem sepsaným notářkou JUDr. Pírkovou dne 12. 6. 2002 o převzetí závěti do úschovy, z něhož bylo zjištěno, že se uvedeného dne dostavil zůstavitel do notářské kanceláře a předal do úschovy závěť, o níž před notářkou prohlásil, že jde o jím vlastnoručně sepsanou a podepsanou závěť ze dne 11. 6. 2002, dále (b) čtením dědického spisu sp. zn. 15 D 445/2004, z něhož bylo zjištěno, že zůstavitel zemřel dne 24. 6. 2003, dne 30. 6. 2003 bylo vydáno usnesení o zahájení řízení ve věci dědictví a usnesením č. j. D 630/2003-69 potvrdil soud, že celé dědictví nabývá žalovaný jako závětní dědic, usnesením č. j. 15 D 445/2004-90 bylo rozhodnuto o dalším majetku zůstavitele tak, že jej nabyl žalovaný jako jediný závětní dědic, (c) znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, provedeným znalkyní Mgr. Strakovou, kde znalkyně učinila závěr, že podpis na závěti je pravý podpis zůstavitele, (d) výslechem notářky JUDr. Pírkové, (e) výslechem znalkyně Mgr. Strakové, která uvedla, že mezi podpisem a perličkovým písmem není takový diametrální rozdíl, proto lze předpokládat, že závěť sepsala osoba, jejíž podpis je v závěti, (f) doplněním znaleckého posudku Mgr. Strakové, zpracovaným k návrhu stěžovatelek, v němž znalkyně konstatuje, že z důvodu některých nesrovnatelných znaků je stupeň znaleckého závěru snížen na "pravděpodobný" a v závěru opakuje závěr o pravosti podpisu na sporné závěti s podpisy na zkoumaných listinách a pokud jde o text závěti, konstatuje, že spornou závěť, jakož i zápisy v předložených osobních dotaznících psala pravděpodobně táž osoba; znalkyně rovněž vyloučila, že by pisatelem závěti byla osoba, která byla pisatelem vyjmenovaných srovnávacích dokumentů, (g) odborným posouzením grafoložkou N. Zikmundovou, předloženým k žádosti jedné ze stěžovatelek, v němž se vyslovuje závěr, že předkládané dotazníky (vyhotovené zůstavitelem a matkou žalovaného) a text závěti psala jedna osoba, neboť zmíněné materiály vykazují shody, (h) účastnickým výslechem stěžovatelky I. K., (i) potvrzením Zemědělského družstva Hříšice ohledně odpracované doby v den, kdy měl zůstavitel navštívit notářku a předat jí závěť, (j) výpověďmi žalovaného a jeho rodičů, (k) svědeckými výpověďmi strýce žalovaného M. Ř., známého zůstavitele A. Č., notářky JUDr. Pírkové, notářky JUDr. Vlčkové a také (l) revizním znaleckým posudkem Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary, kde znalec učinil závěr o pravosti podpisu na závěti s tím, že text závěti pravděpodobně napsal stejný pisatel jako ručně psané texty na osobních dotaznících na jméno zůstavitele.
14. Ústavní soud záměrně provedl tento výčet jednotlivých důkazních prostředků, z něhož je zřejmé, že dokazování bylo velmi rozsáhlé a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, upravenou v §132 občanského soudního řádu, soud prvního stupně hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny následně ve vzájemné souvislosti a náležitě tak zjistil skutkový stav. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelky neunesly důkazní břemeno, když se jim nepodařilo prokázat, že závěť nepsal zůstavitel, resp. že se na textu závěti podílela třetí osoba, která ovlivnila chování zůstavitele při sepsání závěti. Závěry soudu prvního stupně následně bezvýhradně potvrdil i odvolací soud.
15. Obecné soudy se rovněž vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se stěžovatelkami předkládanými námitkami, zejména pokud jde o nedostatek zákonných náležitostí závěti, neschopnost znaleckého posudku vypořádat se s otázkou pravděpodobnosti autorství textu závěti zůstavitelem, s námitkou ohledně protěžování znaleckého zkoumání ze strany soudů. Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí plně odkazuje, neboť nemá důvod se od nich odchýlit.
16. Ústavní soud konstatuje, že hodnocení důkazních prostředků působí zcela přesvědčivě, je řádně a přezkoumatelně odůvodněno, neobsahuje prvky libovůle, svévole, překvapivosti ani jiného vybočení, které by opodstatňovalo zásah Ústavního soudu. Rozhodnutí obsahuje úvahy, kterými se obecné soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
17. Ústavní soud rovněž neshledal žádné pochybení v případě napadených výroků o nákladech řízení, proti kterým stěžovatelky brojí. Ostatně stěžovatelky v ústavní stížnosti ani nepředkládají relevantní argumentaci proti nákladovým výrokům.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu