ECLI:CZ:US:2015:3.US.2621.14.1
sp. zn. III. ÚS 2621/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Vaňkové, zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou, AK se sídlem Praha 3, Štítného 710/30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014 č. j. 20 Co 225/2014-16 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 4. 2014 č. j. EPR 320059/2013-10, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2014 a doplněné dne 7. 8. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 24 885 Kč s přísl. a o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně Jana Kumarová se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku 24 855 Kč s příslušenstvím.
Dne 27. 12. 2013 usnesením č. j. EPR 320059/2013-6 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") vydal elektronický platební rozkaz, jímž stěžovatelce uložil, aby do 15 dnů od doručení elektronického platebního rozkazu zaplatila žalobkyni částku 24 885 Kč s přísl. Elektronický platební rozkaz byl stěžovatelce doručen do vlastních rukou dne 3. 1. 2014.
Proti elektronickému platebnímu rozkazu stěžovatelka prostřednictvím právní zástupkyně podala odpor spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty, který byl nalézacímu soudu osobně předán dne 12. 2. 2014. V žádosti o vrácení lhůty dle §58 o. s. ř. stěžovatelka uvedla, že ke zmeškání lhůty došlo pro nemoc její právní zástupkyně trvající od 12. 1. do 31. 1. 2014, kdy byla v domácím léčení.
Dne 10. 4. 2014 usnesením č. j. EPR 320059/2013-10 nalézací soud návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 27. 12. 2013 č. j. EPR 320059/2013-6 zamítl. Zmeškání lhůty k podání odporu neprominul po zjištění, že existence omluvitelného důvodu podle §58 o. s. ř. nebyla žalovanou osvědčena. Lhůta k podání odporu začala běžet dne 4. 1. 2014, a stěžovatelce nic nebránilo, aby podala blanketní odpor do platebního rozkazu. Současně nalézací soud poukázal na formální nedostatky plné moci udělené stěžovatelkou JUDr. Miroslavě Dekanové dne 24. 4. 2012.
Dne 14. 5. 2014 usnesením č. j. 20 Co 225/2014-16 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky usnesení nalézacího soudu ze dne 27. 12. 2013 č. j. EPR 320059/2013-6 potvrdil. Ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelka neosvědčila existenci omluvitelného důvodu ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř. pro prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 27. 12. 2013, a dále uvedl, že samotné potvrzení o onemocnění právní zástupkyně stěžovatelky nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty, jestliže jeho obsah nic nevypovídá o povaze zdravotních potíží právní zástupkyně stěžovatelky jako důvodu, který by jí objektivně znemožnil podat odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu včas, zvlášť za situace, kdy její léčení probíhalo pouze v domácím prostředí.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka, aniž by poukázala na některý z článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tvrdila, že napadená soudní rozhodnutí porušila základní právo na spravedlivý proces. Podrobně popsala dosavadní průběh řízení a nesouhlasila s výše uvedeným názorem odvolacího soudu, dle něhož obsah lékařského potvrzení nic nevypovídá o povaze zdravotních potíží její právní zástupkyně, neboť konkrétní nemoc a její podrobnosti není povinna právní zástupkyně před soudem uvádět, a jak onemocněla, je její soukromá věc. Soud by měl vystavenému lékařskému potvrzení uvěřit, případně měl kontaktovat ošetřující lékařku a požádat o bližší konkretizaci, nebo měl o doplnění a vysvětlení požádat právní zástupkyni stěžovatelky. Pokud tak neučinil, porušil základní právo na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka se zřejmě dovolávala práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a - jak plyne z obsahu ústavní stížnosti - tvrdila, že postupem obecných soudů jí byla odňata možnost domáhat se soudního projednání svého odporu podaného do platebního rozkazu, a to v důsledku nesprávného posouzení existence omluvitelných důvodů k prominutí zmeškání lhůty dle §58 o. s. ř.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Ústavní soud je toho názoru, že aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty obsažená v ustanovení §58 o. s. ř. základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že v případě stěžovatelky předpoklady prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř. v konkrétním případě nebyly naplněny, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základního práva stěžovatelky na přístup k soudu. V této souvislosti lze připomenout, že čl. 36 odst. 1 Listiny předpokládá, že ten kdo se svého práva domáhá, tak činí "stanoveným postupem", což ve stěžovatelčině případě zjevně nebylo naplněno, jak plyne z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí. Stěžovatelka se mýlí, pokud v ústavní stížnosti tvrdila, že bylo úkolem obecných soudů shromažďovat důkazy podporující její tvrzení. Takovou povinnost soudy v občanskoprávním řízení nemají.
Vyslovené právní názory, a o ně se opírající právní závěry nalézacího i odvolacího soudu, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu