ECLI:CZ:US:2015:3.US.2672.14.1
sp. zn. III. ÚS 2672/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Panochy, zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem Pekařská 13, 602 00 Brno 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2013 č. j. 22 Cdo 1205/2011-351, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2013 č. j. 14 Co 340/2009-385 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. dubna 2009 č. j. 10 C 163/2006-258, za účasti Krajského soudu v Brně, Nejvyššího soudu ČR a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení všech, v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru stěžovatele bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů o zániku jeho předkupního práva. Podle jeho názoru nelze podle tehdy platného znění obč. zák. předepsanou nabídku učiněnou v rámci předkupního práva nahradit "nejasným, neurčitým a konkludentním jednáním účastníků, či dovozovat z jejich jednání bez dalšího jakoukoliv konkludentní dohodu", neboť tím by se stěžovateli zkracovala i lhůta k uplatnění předkupního práva. Názor dovolacího soudu, že stěžovatel svou účastí na veřejné dražbě uzavřel konkludentní dohodu o způsobu (a místa) uplatnění svého předkupního práva pokládá stěžovatel za vadný.
Na podporu své argumentace odkazuje stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 930/2007. Účast či neúčast stěžovatele na veřejné dražbě nemá podle jeho názoru na existenci a trvání předkupního práva vliv.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, se zjišťuje:
V občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 163/2006, se Jaroslav Panocha (dále též "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované společnosti ASPET-INVEST, s. r. o. (dále jen "žalovaná"), byla uložena povinnost učinit žalobci písemnou nabídku k prodeji spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/2 nemovitosti - budovy č. p. X na pozemku parc. č. Y v katastrálním území Pohořelice nad Jihlavou, za kupní cenu 2 050 000,- Kč. Důvodem podání žaloby bylo údajné porušení zákonného předkupního práva žalobce, jako spoluvlastníka předmětné nemovitosti.
Rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 4. 2009 č. j. 10 C 163/2006-258 byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2010 č. j. 14 Co 340/2009-287, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února 2013 č. j. 22 Cdo 1205/2011- 351 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud pak v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. května 2013 č. j. 14 Co 340/2009-385 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. června 2014 č. j. 22 Cdo 4402/2013- 425 žalobcovo dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani nebyl důvod, aby dovolacím soudem vyřešená otázka zániku předkupního práva byla posouzena jinak.
III.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a vzhledem k tomu, že mohl v předmětné věci posuzovat pouze tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je nucen nejprve konstatovat, že stěžovatel považuje projednávanou ústavní stížnost za včas podanou, neboť odvíjí zachování lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, avšak podle petitu ústavní stížnosti předmětné usnesení dovolacího soudu nenapadá. Přesto se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele, které se vztahují ke všem rozhodnutím napadeným ústavní stížností.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace tzv. podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů, ale k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí především obecných soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právě Nejvyššímu soudu ČR, jehož rozhodnutí, obsahující závazný právní názor k projednávané věci, je v daném případě napadáno, přísluší primární role při sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace tzv. podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že právní názor dovolacího soudu, vyslovený v jeho zrušujícím rozsudku, je zcela akceptovatelný a koresponduje s textem a smyslem aplikovaných zákonných ustanovení a je rovněž ústavně konformní. Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi uvedenými stěžovatelem. Námitkami stěžovatele se podrobně zabýval rovněž Okresní soud v Břeclavi ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2009 č. j. 10 C 163/2006-258, v němž uvedl důvody, pro které stěžovatel nemůže být s podanou žalobou úspěšný.
Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Z obsahu námitek stěžovatele je zřejmé, že jejím těžištěm je pouhá polemika s právními závěry obecných soudů, resp. s právním názorem dovolacího soudu. Právní názor dovolacího soudu, který stěžovatel napadá v odůvodnění projednávané ústavní stížnosti, není v rozporu s judikaturou tohoto soudu, resp. s judikaturou soudů obecných a rovněž není v rozporu s rozhodováním Ústavního soudu.
Námitka stěžovatele o údajném porušení jeho vlastnického práva je v projednávané věci nepřípadná, neboť stěžovatel sice tvrdí, že nemohl vyrovnat vydražovanou cenu nemovitostí v okamžiku prováděné dražby, jíž se zúčastnil, zcela však tím opomíjí skutečnost, že nejnižší podání dražené nemovitosti bylo stanoveno na 2 500 000,- Kč. Jestliže byla nakonec vydražená id. 1/2 předmětné nemovitosti prodána za kupní cenu 2 050 000,- Kč, jde o částku, která výši nejnižšího podání zdaleka nedosahovala. Přesto nebyla stěžovatelem, jako účastníkem dražby, akceptována.
Pokud stěžovatel předkládá k potvrzení svého názoru ta rozhodnutí, která se v obecné rovině zabývají ochranou předkupního práva, nelze než konstatovat, že i tato ochrana, podle tehdy platné právní úpravy, nebyla bezbřehá. Stěžovatel ostatně sám svou osobní účastí na konané dražbě dal najevo, že s konáním veřejné dražby souhlasí a své předkupní právo k ideální polovině předmětné nemovitosti hodlá uplatnit právě tímto způsobem. Není přitom rozhodné, že stěžovatel svůj úmysl vydražit část předmětné nemovitosti nerealizoval, ať již z jakéhokoli důvodu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu