ECLI:CZ:US:2015:3.US.2710.14.1
sp. zn. III. ÚS 2710/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelek A) R.O.S. Vacek s. r. o., se sídlem Litvínov, Sokolská 30, B) EKOpaliva s. r. o., se sídlem Praha 10, Strančická 177/45 a C) ZS Dublovice, a. s., se sídlem Dublovice 218, všechny zastoupeny JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 49, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 7 As 46/2014-89 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 č. j. 64 A 1/2014-150, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve společné ústavní stížnosti ze dne 11. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2014, všechny tři uvedené stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2, na ochranu majetku dle čl. 11 a na svobodu podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na účinný prostředek ochrany práv dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na spravedlivý proces, a aby tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelky se v řízení podle §101a a násl. s. ř. s. domáhaly zrušení cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen "odpůrce") č. 4/2012 ze dne 26. listopadu 2012 (dále jen "cenové rozhodnutí"), kterým se stanovuje podpora pro podporované zdroje energie, a to v rozsahu bodu nadepsaného "(1.10) Výkupní ceny a roční zelené bonusy na elektřinu pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření", pro jeho rozpor s (tehdy platným a účinným) zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Podle stěžovatelek výkupní cena vycházející z nereálných celkových průměrných investičních nákladů byla v rozporu s §6 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, čímž byla současně zasažena jejich základní práva na ochranu majetku, svobodné podnikání, legitimní očekávání a princip rovnosti.
Dne 27. 2. 2014 usnesením č. j. 64 A 1/2014-150 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") návrh stěžovatelek na zrušení opatření obecné povahy - cenového rozhodnutí odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud shledal, že posuzované cenové opatření nebylo opatřením obecné povahy a tudíž nebyla dána pravomoc správního soudu podle §4 odst. 2 písm. c) s. ř. s. k jeho přezkoumání v řízení podle §101a a násl. s. ř. s. Nedostatek pravomoci je svou povahou neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení a správní soud proto návrh podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Dne 14. 5. 2014 rozsudkem č. j. 7 As 46/2014-89 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelek proti usnesení správního soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. 64 A 1/2014-150 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Námitku stěžovatelek, že správní soud se nevypořádal s jejich žalobní argumentací, posoudil jako nedůvodnou. Dále uvedl, že klíčové v dané věci je posouzení charakteru předmětného cenového rozhodnutí odpůrce, tj. posouzení otázky, zda cenové rozhodnutí je opatřením obecné povahy, jak tvrdí stěžovatelky, či právním předpisem, jak uzavřel správní soud. Touto otázkou se ve vztahu k témuž cenovému rozhodnutí kasační soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 19. 3. 2014 č. j. 1 Aos 7/2013-41, v němž dospěl k závěru, že cenové rozhodnutí odpůrce č. 4/2012 ze dne 26. 11. 2012 nebylo opatřením obecné povahy. V nyní projednávané věci kasační soud neshledal žádný důvod se od tohoto závěru odchýlit. Kasační soud dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k opatřením obecné povahy a její vývoj. Konstatoval, že náhled Ústavního soudu na povahu cenových rozhodnutí se již zcela ustálil a tudíž nemá důvod se od nyní již ustálené judikatury, zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), případně usnesení ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2925/10, odchylovat; neshledal též žádný důvod ke korekci vlastní (konstantní) judikatury k cenovým rozhodnutím.
Kasační soud dodal, že neshledal důvod pro to, aby byla stěžovatelkám poskytnuta lhůta k podání repliky k vyjádření odpůrce ke kasační stížnosti. Vyjádření odpůrce bylo stěžovatelkám zasláno toliko na vědomí a neobsahovalo žádné nové zásadní argumenty, které by v dosavadním řízení nezazněly. Navíc stěžovatelky svou žádost o poskytnutí lhůty adresovaly kasačnímu soudu až 13 dní po obdržení vyjádření odpůrce, aniž by ji přitom jakkoliv odůvodnily. Kasační soud tak žádosti nemohl vyhovět, neboť vůbec nemohl posoudit, proč stěžovatelky považují za nezbytné se k vyjádření odpůrce ještě jednou vyjádřit, proč nebyly schopny takové podání učinit v oněch třinácti dnech a proč by jim měla být pro vyjádření poskytnuta zrovna lhůta dalších dvaceti dnů, jak požadovaly.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že provozují zařízení k výrobě elektřiny ze slunečního záření ve výrobnách uvedených do provozu po 1. 1. 2011, a jsou toho názoru, že výše garantované výkupní ceny pro jejich výrobny byla žalovaným stanovena nezákonně a nesprávně, neboť vycházela z hodnoty měrných investičních nákladů dle přílohy č. 3 vyhlášky č. 475/2005 Sb., ve znění po novele č. 300/2010 Sb. Za příčinu nezákonnosti napadeného cenového rozhodnutí považují nezákonné stanovení výkupní ceny cenovým rozhodnutím č. 2/2010; to však v mezidobí pozbylo účinnosti, a proto se nemohly domáhat jeho zrušení.
Stěžovatelky zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení a v části IV ústavní stížnosti tvrdily, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva, a to právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a právo na efektivní vnitrostátní prostředky ochrany práv dle čl. 13 Úmluvy; kasační soud porušil dále základní právo na spravedlivý proces tím, že jim neumožnil vyjádřit se k replice žalovaného.
Právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny bylo dle stěžovatelek porušeno tím, že cenové rozhodnutí nebylo předmětem soudního přezkumu, ačkoliv se týká základních práv a svobod dle čl. 11 Listiny a čl. 26 Listiny; bylo porušeno i právo na efektivní vnitrostátní prostředek ochrany dle čl. 13 Úmluvy, a to "ze stejných důvodů" jako právo na přístup k soudu.
Stěžovatelky dále uvedly své - od názorů obecných soudů odlišné - názory na právní povahu cenového rozhodnutí a poukázaly na to, že "nálezová judikatura Ústavního soudu přičítající cenovému rozhodnutí povahu právního předpisu nebyla přijata za účelem zúžení práva na soudní přezkum, nýbrž zcela naopak, zakládala kompetenci Ústavního soudu posoudit zákonnost cenového rozhodnutí, a to v době, kdy právní řád České republiky neznal institut opatření obecné povahy a bylo tedy vyloučeno domáhat se přezkoumání cenového rozhodnutí ve správním soudnictví."
V části VI ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě "spatřují v totožných skutečnostech, na které poukazují v předešlém článku ústavní stížnosti, a proto na tuto argumentaci v plném rozsahu odkazují."
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky shledaly též v postupu kasačního soudu, který o jejich kasační stížnosti rozhodl, aniž by jim umožnil podat repliku k vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti. Uvedly, že po 13 dnech od doručení vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti "avizovaly Nejvyššímu kasačnímu soudu, že se ve věci hodlají ještě vyjádřit", přičemž si vyhradily lhůtu dvaceti dnů. Pokud kasační soud tuto dobu považoval za nepřiměřenou, měl je vyzvat, aby svoji repliku podaly dříve, případně ve věci nařídit ústní jednání, zejména pokud ve věci rozhodl dne 14. 5. 2014 a písemné vyhotovení vypravil dne 12. 6. 2014.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpaly zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
V projednávaném případě je zřejmé, a vyplývá to z již ustálené judikatury kasačního soudu i Ústavního soudu přehledně citované v ústavní stížností napadeném rozsudku kasačního soudu ze dne 14. 5. 2014 č. j. 7 As 46/2014-89, že správní žalobou napadené cenové rozhodnutí č. 4/2012 ze dne 26. listopadu 2012 bylo po formální i materiální stránce jiným právním předpisem ve smyslu čl. 79 odst. 3 a čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, resp. §64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Nejde tedy o pravomocné rozhodnutí správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s., ani o opatření obecné povahy dle §101a s. ř. s., schopné samostatného přezkumu v systému správního soudnictví.
Závěr správního soudu o nedostatku jeho pravomoci k přezkumu daného cenového opatření, potvrzený kasačním soudem, tudíž nelze označit za porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani za porušení základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Z uvedeného plyne, že tvrzení stěžovatelek v daném směru nutno posoudit jako zjevně neopodstatněná, stejně jako jejich blíže nespecifikovaná a nezdůvodněná tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku resp. na jeho pokojné užívání dle čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
K tvrzení o porušení čl. 13 Úmluvy Ústavní soud připomíná, že citovaný článek je pouze doplňkový k ostatním "právům a svobodám přiznaným" Úmluvou a použije se jen ve spojení se substantivním právem upraveným Úmluvou. Nelze se ho tedy dovolávat samostatně. Jelikož v projednávaném případě je zjevné, že v ústavní rovině není zaručeno jakékoliv právo na konkrétní výši státem regulované výkupní ceny a zeleného bonusu při výrobě elektřiny využitím slunečního záření, bylo třeba i toto tvrzení posoudit jako zjevně neopodstatněné.
K tvrzení stěžovatelek o porušení práva na spravedlivý proces kasačním soudem, který jim po uplynutí 13 dnů ode dne doručení vyjádření neposkytl dodatečnou lhůtu 20 dnů k podání repliky k vyjádření odpůrce k ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého účastníci musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. To platí i za situace, kdy vyjádření jsou neutrální ve vztahu k soudem projednávané věci, nebo podle názoru soudu neobsahují žádnou novou skutečnost nebo argument. Pouze strany sporu mohou řádně rozhodnout, zda se o takový případ jedná; je jejich věcí, zda dokument vyžaduje jejich komentář či nikoliv (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2009 ve věci Vilen proti Finsku, stížnost č. 22635/04, odst. 21, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int).
V projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že skutečnosti uvedené ve vyjádření odpůrce ke kasační stížnosti, jak byly shrnuty v odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu, nebyly zjevně způsobilé rozhodnutí kasačního soudu ovlivnit, a opak nelze dovodit ani z ústavní stížnosti samotné; navíc svoji žádost o poskytnutí 20denní lhůty k vyjádření stěžovatelky nijak neodůvodnily. Ústavní soud proto po celkovém posouzení spravedlivosti řízení dospěl k závěru, že základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v případě stěžovatelek nebylo porušeno.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu