ECLI:CZ:US:2015:3.US.2748.14.1
sp. zn. III. ÚS 2748/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vaculy, zastoupeného JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou, AK se sídlem v Přerově, Pivovarská 89/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 10 Afs 70/2014-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 8. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2014, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané v řízení o kasační stížnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 16. 11. 2007 exekučním příkazem č. j. 186408/11/393940807073 Finanční úřad v Přerově (dále jen "správce daně") přikázal jinou peněžitou pohledávku k vymožení nedoplatku stěžovatele na daňovém penále ve výši 2 035 083 Kč (součet částek 1 972 513 Kč a 62 570 Kč vyměřených platebními výměry správce daně ze dne 6. 11. 2007 č. j. 118798/07/393912/3404 a ze dne 28. 5. 2010 č. j. 71665/10/393912805208) a exekučních nákladů ve výši 40 700 Kč, celkem na částku 2 075 783 Kč. Proti tomuto exekučnímu příkazu podal stěžovatel odvolání, které Finanční ředitelství v Ostravě (dále jen "finanční ředitelství") zamítlo rozhodnutím ze dne 20. 6. 2012 č. j. 2129/12-1500-807169.
Dne 6. 3. 2014 rozsudkem č. j. 22 Af 92/2012-24 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 20. 6. 2012 č. j. 2129/12-1500-807169, zamítl. V žalobě stěžovatel namítal, že platební výměry na daň z příjmů ani na daňové penále nebyly řádně doručeny. V době, kdy byl vydán platební výměr, byla na majetek stěžovatele prohlášena exekuce. Správcem podniku byl ustanoven Ing. Vladimír Dömisch, který ke svému zastupování ve věci daňové exekuce dále zmocnil Ing. Šelleho a využil tak svého oprávnění nechat se v daňovém řízení zastoupit. Ing. Šellemu však nebyl žádný z platebních výměrů doručen, proto nikdy žádný z platebních výměrů nenabyl právní moci a stěžovateli tak nemohlo být doměřeno daňové penále. Dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost exekučního příkazu.
Dne 22. 5. 2014 rozsudkem č. j. 10 Afs 70/2014-51 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 20. 6. 2012 č. j. 2129/12-1500-807169 jako nedůvodnou zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II) a své závěry podrobně odůvodnil, zejména ve vztahu k otázce, zda měl správce daně doručovat platební výměry rovněž správci podniku, resp. jím zmocněnému právnímu poradci.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení, a tvrdil, že napadeným rozsudkem kasačního soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 10 Afs 70/2014-51 (který v části 3 nesprávně označil jako "nyní napadený rozsudek č. j. 1 Afs 70/2014-25") bylo zasaženo do základního práva garantovaného čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a současně do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel konstatoval, že ve věci byla vydána celá řada rozhodnutí, a to jak finančním úřadem, tak finančním ředitelstvím, posléze rovněž krajským soudem a kasačním soudem, která všechna mají svůj původ v dodatečných platebních výměrech daně z příjmů fyzických osob, a která vyústila v šest soudních řízení, která se vzájemně prolínají a spolu souvisejí; v ústavní stížnosti proto podrobně shrnul skutkový a právní stav věci a uvedl obsah vydaných rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval obdobně, jako v jiné své ústavní stížnosti, o níž bylo již Ústavním soudem rozhodnuto odmítavým usnesením ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2393/14. Stěžovatel též v nynější ústavní stížnosti, aniž by přesně specifikoval, v čem konkrétně spatřuje tvrzený zásah do svých základních práv, argumentoval podobně, jako v řízení o jeho správní žalobě, resp. jako v kasační stížnosti. Jeho polemika se týkala zejména otázky, komu měly být předmětné platební výměry doručeny, kdy a zda vůbec nabyly právní moci, a způsobu, jakým správní soud a kasační soud vyložily ustanovení §338k odst. 6 a §336k odst. 6 o. s. ř., týkající se oprávnění správce podniku zastupovat povinného.
Ústavní soud je toho názoru, že kasační soud v části IV, bodech 12 až 22 svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správci podniku, resp. jím zmocněnému daňovému poradci, nebylo nutné dodatečné platební výměry finančního úřadu, které byly předmětem daňové exekuce, doručovat.
Kasační soud též dostatečně posoudil jednotlivé argumenty obsažené v kasační stížnosti, a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Toto rozhodnutí bylo přijato v řádném procesu, během něhož byl stěžovatel právně zastoupen. Ústavní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a správních soudů žádné ústavněprávní deficity.
Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených kasačním soudem rozhodujícím o jeho kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, včetně základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Tvrzení o porušení čl. 4 Ústavy stěžovatel nepodložil jakoukoliv ústavněprávní argumentací; Ústavní soud je shledal zjevně neopodstatněným, zejména již z toho důvodu, že jeho žaloba resp. kasační stížnost, byla v systému správního soudnictví správními soudy řádně projednána.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu