ECLI:CZ:US:2015:3.US.279.15.1
sp. zn. III. ÚS 279/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mileny Fischerové, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2014 č. j. 2 Nc 1098/2013-38 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2014 č. j. 3 Cmo 187/2014-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 20. 1. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2015, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i základní práva garantovaná čl. 3 odst. 3 a čl. 17 Listiny.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo k návrhu Little Mole a. s. nařízeno předběžné opatření, na jehož základě se stěžovatelka (coby odpůrkyně) měla zdržet šíření tvrzení, a to ať už vůči konkrétním osobám nebo jeho zveřejněním vůči neurčitému okruhu osob, že je neplatná sublicenční smlouva uzavřená dne 20. 1. 2012 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 1. 2012 mezi Karolínou Milerovou a navrhovatelkou, kterou Karolína Milerová udělila navrhovatelce nevýhradní licenci k výkonu práva užít, měnit a doplňovat veškeré umělecké dílo Zdeňka Milera (výrok I), že navrhovatelka není oprávněna užívat umělecké dílo Z. Milera nebo s tímto dílem obchodovat (výrok II), že je neplatná licenční smlouva uzavřená dne 6. 9. 2011 mezi K. Milerovou a Z. Milerem, kterou Z. Miler udělil K. Milerové nevýhradní licenci k výkonu práva užít, měnit a doplňovat veškeré jeho umělecké dílo (výrok III), a také že K. Milerová není oprávněna užívat umělecké dílo M. Milera nebo s tímto dílem obchodovat (výrok IV), současně jím bylo navrhovatelce uloženo podat ve lhůtě 30 dnů žalobu ve věci samé (výrok V).
3. Citované usnesení městského soud napadla stěžovatelka odvoláním, to však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností jako věcně správné potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že se vrchní soud nesprávně zabýval podmínkami pro vydání předběžného opatření podle §75c občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a vyjádřila nesouhlas s názorem vrchního soudu, že není rozhodné, z titulu jaké funkce ona označované informace šíří, neboť jako správkyně dědictví musí dbát o řádnou správu majetku Z. Milera jako zůstavitele, zejména jestliže je zde dlouho probíhající dědické řízení a okruh dědiců není jasně stanoven. V této situaci musí zaujmout stanovisko ke zmíněné licenční smlouvě, což také - na základě právního stanoviska JUDr. Ireny Holcové, vyžádaného z podnětu dědiců - učinila. Má za to, že prezentace právního názoru nemůže zasahovat do dobré pověsti či jména navrhovatelky a že vzhledem k tomu, že nařízeným předběžným opatřením nebylo specifikováno, z titulu jakého postavení je povinna zdržet se tvrzení, je toto neurčité a nevykonatelné. Svůj právní názor jako správkyně, jejímž hlavním úkolem je ochrana autorských práv, promítla do konkrétních procesních kroků, např. žalob na určení neexistence práva, resp. neplatnosti licenční smlouvy, o nichž pak v souladu se svými povinnostmi, ale i právem na svobodu projevu informovala dosavadní licenční partnery Z. Milera.
5. V této souvislosti zmínila, že se vyhýbala medializaci sporu a teprve po oslovení držitelů licencí obchodní nabídkou navrhovatelky, jejímž jediným akcionářem a členem představenstva je K. Milerová, byla nucena se k tomu vyjádřit, neboť tyto aktivity vyvolávaly nejistotu u těchto držitelů. Předběžné opatření má mařit poslání a úkoly stěžovatelky jako správkyně autorských práv, ocitá se v rozporu s jejími povinnostmi, znemožňuje jí, resp. dědicům autorských práv přístup k soudní ochraně, neboť podáním žalob se vystavuje riziku porušení povinnosti, jež jí byla předběžným opatřením uložena.
6. Stěžovatelka dále namítla, že předběžným opatřením je simulován navrhovatelkou sledovaný účel řízení ve věci samé, což smyslem předběžného opatření není. Jde-li o absenci odůvodnění vydání předběžného opatření městským soudem, odvolací soud se nevypořádal s poukazem na ustálenou soudní praxi podpořenou judikaturou Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09 (N 194/54 SbNU 393), ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (N 12/52 SbNU 121) a ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)], podle které je nutno ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem a vždy restriktivně. Podle stěžovatelky je smyslem zmíněného ustanovení zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí, v případě, kde se vyhovuje návrhu na předběžné opatření, však tento předpoklad splněn není. Zbavit soud dané povinnosti tam, kde se účastník vůbec nemohl vyjádřit, dle stěžovatelky postrádá racionalitu. Fakticky tak byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť vrchní soud pro absenci odůvodnění neměl co přezkoumávat, a pokud se tento nedostatek pokusil zhojit argumentem, že se soud ztotožnil s tvrzeními navrhovatelky, jde o svévoli zcela mimo rámec právní úpravy.
7. Usnesení městského soudu, byť je jen prozatímní povahy, mělo být odůvodněno i z toho důvodu, že zasahuje do jejího základního práva na svobodu projevu, přičemž musí být možné posoudit, zda jde o zásah opírající se o zákon, zda sleduje legitimní cíl a zda jde o zásah přiměřený.
8. Svým vyjádřením k absenci odůvodnění se vrchní soud navíc vůbec nevypořádal s její námitkou, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Jestliže pak uvedl, že podstatné je osvědčení skutečnosti, že ona šíří tvrzení, které může být nepravdivé a které může být považováno za nekalosoutěžní jednání, dle jejího názoru ji nelze považovat za soutěžitele, neboť má za povinnost spravovat v rámci dědictví autorská práva, která spravovala již před úmrtím autora. V rámci splnění svých zákonných povinností jedná o záležitostech týkajících se již uzavřených licenčních smluv, a proto je nucena zaujmout stanovisko k předmětné licenční a sublicenční smlouvě. Stěžovatelka dále opakuje, že nemůže vykonávat správu majetku jako řádný hospodář, neboť předběžným opatřením jí uložená povinnosti je natolik "bezbřehá", že dopadá na výkon tohoto jejího oprávnění a plnění povinností, a uzavírá, že napadené rozhodnutí je svévolné, nikoliv řádně odůvodněné, vnitřně rozporné a překvapivé, a to v takovém rozsahu a intenzitě, že je současně i protiústavní.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení, replika stěžovatelky
9. Městský soud k vytýkané absenci odůvodnění uvedl, že ve svém usnesení odkázal na usnesení vrchního soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 3 Cmo 373/2013-32, kterým bylo zrušeno "prvostupňové" usnesení, kterým byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.). V tomto rozhodnutí vrchní soud jasně formuloval a odůvodnil, proč námitky navrhovatelky považuje za důvodné a rozhodnutí městského soudu za nesprávné. V situaci, kdy byl vázán právním názorem odvolacího soudu, pro účely řízení o předběžném opatření dostatečně odůvodněným, dle městského soudu stěžovatelčina argumentace o porušení dvojinstančnosti řízení není namístě. Současně upozornil, že spolu s usnesením o nařízení předběžného opatření bylo zasláno usnesení vrchního soudu ze dne 29. 1. 2014, stěžovatelka využila svého práva odvolání, přičemž měla možnost se vyjádřit k návrhu i k důvodům nařízeného předběžného opatření.
10. Vrchní soud neshledal žádnou ze stěžovatelčiných námitek důvodnou. Stěžovatelka pomíjí znění §169 odst. 2 o. s. ř., který výslovně zbavuje soud povinnosti odůvodnit své usnesení, kterým zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, přičemž nelze vyjít z jiné premisy, než že se soud prvního stupně zcela ztotožnil s argumentací navrhovatele. Nejde tedy o žádný pokus zhojit pochybení soudu prvního stupně, a již vůbec ne o svévoli mimo rámec právní úpravy. Vrchnímu soudu není zřejmá ani racionalita námitky, že by v rozhodnutí mělo být uvedeno, z titulu jaké funkce se má zdržet stěžovatelka šíření označených tvrzení, a ani si nelze představit, že se zkoumalo, zda stěžovatelka šíří informace jako fyzická osoba nebo jako správkyně dědictví či jako potenciální soutěžitelka. V zákazu dopouštět se (zatímně) takového jednání nemůže být spatřováno maření poslání a úkolu stěžovatelky jako správkyně autorských práv, neboť protiprávní jednání je zcela zřejmě excesem z řádného výkonu práv a povinností takové správkyně. K námitce zásahu do svobody projevu vrchní soud uvedl, že tato svoboda není bezbřehá, ale je omezena chráněnými zájmy a ústavně zaručenými právy, v daném případě jde o konflikt mezi svobodou projevu a právem na ochranu cti a dobré pověsti, dalším titulem byla ochrana před nekalou soutěží, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí deklaroval, že stěžovatelčino jednání může být shledáno jako neoprávněný zásah do dobré pověsti navrhovatelky a jako jednání zakázané nekalé soutěže.
11. Vedlejší účastnice Little Mole a. s. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
12. Ústavní soud zaslal stěžovatelce shora citovaná vyjádření účastníků řízení k replice, ve které stěžovatelka uvedla, že s názorem vrchního soudu nesouhlasí, a to z důvodů obsažených v ústavní stížnosti a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
15. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření je především věcí obecných soudů. Jakkoliv již není sporu o tom, že takováto rozhodnutí jsou způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivce [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)], nelze přehlédnout, že práva a povinnosti jsou jimi upravena pouze dočasně a tato jejich úprava může být navíc v průběhu řízení k návrhu zrušena. Rovněž může být rozhodnuto jinak i konečným rozhodnutím. Ústavní soud se proto zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí, ledaže by k jejich vydání došlo v důsledku svévole nebo by porušení základního práva, k němuž by mohlo předběžným opatřením dojít, bylo v dalším řízení nezhojitelné. Takovýto závěr však v dané věci učinit nelze.
16. Stěžovatelka "nezhojitelnost" zásahu vyvolaného předběžným opatřením spatřuje (zřejmě) v tom, že nemůže náležitě vykonávat funkci správkyně autorských práv zůstavitele Z. Milera, včetně jejich prosazení soudní cestou. Této argumentaci nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť je založena na intepretaci, která zjevně neodpovídá obsahu zákazu, který je v napadeném usnesení městského soudu obsažen. V prvé řadě z příslušného textu neplyne, že by stěžovatelka nemohla daná tvrzení uplatnit ve vztahu k orgánům veřejné moci (ostatně to, že by nějaký soud takovýto zákaz vydal, si lze představit jen sotva), takže stěžovatelka před soudem jistě může taková tvrzení přednést, aniž by musela mít obavy, že tím poruší povinnosti plynoucí z předběžného opatření. Ústavnímu soudu dále není z ústavní stížnosti zřejmé, proč by jinak stěžovatelka bez tvrzení o neplatnosti příslušných smluv či neoprávněném užívání uměleckých děl nemohla řádně plnit funkci správkyně autorských práv. Samotná stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dosavadní licenční partnery již informovala o podání žalob, takže soudem zakázaná tvrzení jsou, a to i s ohledem na soudní řízení, která jsou v současné době (dle všeho) vedena, pouhou spekulací.
17. Stěžovatelka vyslovila dále názor, že městský soud postupoval protiústavně, pokud své rozhodnutí s odkazem na §169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil. V prvé řadě nutno podotknout, že Ústavní soud z principů spravedlivého procesu sice vyvodil povinnost obecných soudů odůvodnit rozhodnutí vydaná ve věci předběžných opatření, nikoliv však obecně, ale v závislosti na okolnostech případu. Přitom samotná skutečnost, že soud prvního stupně na základě citovaného ustanovení neodůvodní usnesení, kterým bylo návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno, porušení ústavnosti dle aktuální judikatury Ústavního soudu nezakládá (viz např. usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 336/13). Stěžovatelka zde přehlíží, že v souzené věci městský soud nařídil předběžné opatření až poté, co jeho předchozí "zamítavé" rozhodnutí zrušil vrchní soud usnesením ze dne 29. 1. 2014 č. j. 3 Cmo 373/2013-32, a své usnesení (městský soud) odůvodnil odkazem na zmíněné usnesení vrchního soudu. Jak Ústavní soud ověřil ze soudního spisu, stěžovatelce bylo toto usnesení zasláno spolu s napadeným usnesením městského soudu, jakož i s návrhem na vydání předběžného opatření. Z uvedeného plyne, že stěžovatelka mohla zjistit nejen důvody, na kterých byl postaven návrh na vydání předběžného opatření, ale také důvody, jež vedly městský soud k samotnému jeho nařízení; nic jí tedy nebránilo v odvolacím řízení skutkově a právně argumentovat, což ostatně také, jak patrno z jí podaného odvolání, činila.
18. Ústavní soud tak uzavírá, že při reflektování účelu předběžného opatření stěžovatelce byla zachována reálná možnost ochrany jejích práv ve vztahu k nařízenému předběžnému opatření; postup obecných soudů tak není v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09, které se týkají rovného postavení účastníků v řízeních o nařízení předběžného opatření, a ani se závěry vyslovenými ve věci sp. zn. III. ÚS 346/09 či IV. ÚS 1554/08, jež se vztahují k otázce (ne)odůvodňování usnesení, neboť ty se týkaly jiné procesní situace (ve věci sp. zn. I. ÚS 3161/13 pak o předběžné opatření vůbec nešlo).
19. Pokud jde o samotnou otázku, zda byly splněny podmínky pro nařízení navrhovaného předběžného opatření podle §75c o. s. ř., Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost závěrů obecných soudů (tedy zda navrhovatelka osvědčila existenci relevantních skutečností, či nikoliv), nýbrž "toliko" jejich ústavnost, což znamená, že jeho úkolem je posoudit, zda se uvedenou otázkou vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení náležitým způsobem zabýval (a zda se v této souvislosti vypořádal s námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání). V tomto ohledu ovšem žádné vady, jež vytvářely prostor pro eventuální kasační zásah, nezjistil.
20. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu