ECLI:CZ:US:2015:3.US.3014.14.1
sp. zn. III. ÚS 3014/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2015 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Všeobecné úverové banky, a. s. se sídlem Bratislava 25, Mlynské nivy 1, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou, AK Konečná & Zacha, s. r. o., se sídlem Praha 1, Lazarská 1718/3, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2014 sp. zn. KSCB 27 INS 29347/2013, na str. 6 a 7 Protokolu o přezkumném jednání a zápisu z 1. schůze věřitelů konané dne 14. 7. 2014, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 12. 9. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se Všeobecná úverová banka, a. s., se sídlem v Bratislavě, Mlynské nivy 1, Slovenská republika (dále jen "věřitelka" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o hlasovacích právech přihlášených věřitelů přijatá podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); současně navrhla, aby věc byla Ústavním soudem projednána jako naléhavá.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka je účastnicí insolvenčního řízení, vedeného ve věci dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a. s., IČ 46711201, se sídlem v Českých Velenicích (dále jen "dlužník") u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "insolvenční soud") pod sp. zn. KSCB 27 INS 29347/2013. Stěžovatelka jako věřitelka uplatňuje pohledávku ve výši 354.468.938,79 Kč.
Dne 14. 7. 2014 insolvenční soud usnesením na str. 6 Protokolu o přezkumném jednání a zápisu z 1. schůze věřitelů rozhodl o hlasovacích právech věřitelů č. 281 a č. 308 tak, že návrh stěžovatelky na nepřiznání hlasovacích práv těmto věřitelům odmítl s odůvodněním, že za situace, kdy přihlášené pohledávky těchto věřitelů nebyly popřeny insolvenčním správcem, nemůže rozhodovat o hlasovacím právu těchto věřitelů podle ustanovení §51 odst. 3 insolvenčního zákona. Podle §51 odst. 2 insolvenčního zákona nemá popření pohledávky přihlášeným věřitelem tak, jak se stalo v tomto případě, na hlasovací právo popřených věřitelů vliv.
Usnesením na str. 7 téhož protokolu insolvenční soud o návrhu věřitelů č. 289 a č. 302 rozhodl tak, že přiznal hlasovací právo věřiteli č. 289 v počtu 18 805 686 hlasů zajištěných a 133 298 092 hlasů nezajištěných, a dále přiznal hlasovací právo věřiteli č. 302, a to počtem 459 894 106 hlasů nezajištěných. V odůvodnění insolvenční soud uvedl, že při rozhodování o hlasovacích právech věřitelů vycházel ze skutečnosti, že hlasovací právo je právem, které mají všichni na schůzi přítomní věřitelé, jež řádně uplatnili své pohledávky. Za správnost údajů ve formuláři přihlášky odpovídá věřitel ve smyslu ust. §176 insolvenčního zákona a v případě toho, že jeho pohledávka nebude zjištěna v rozsahu větším než 50 %, nese věřitel velice nepříznivé důsledky dle ust. §178 a §179 insolvenčního zákona, ale i důsledky trestní, např. dle §223 tr. zákoníku. Omezit zákonné hlasovací právo věřitele či mu jej nepřiznat může soud jen za existence zcela zřejmých důvodů, které svědčí o nedůvodnosti přihlášené pohledávky či její větší části. Osobou určenou k přezkoumávání pohledávek je insolvenční správce.
Insolvenční soud dále konstatoval, že k jeho dotazu ohledně věřitele č. 302 insolvenční správce sdělil, že nezjistil zatím důvody pro nepřiznání této pohledávky, pouze s ohledem na mnohost věřitelů a složitost jednotlivých nároků a značnou výši přihlášené částky prozatím nepřistoupil k rozhodnutí o ní. Údaje auditorské firmy a externího poradce rovněž nesvědčí o tom, že by v daném případě šlo o pohledávku zjevně neodůvodněnou. Z uvedených důvodů insolvenční soud konstatoval, že zde nejsou žádné zjevně existující mimořádné důvody, pro které by měl věřiteli č. 302 odejmout jeho hlasovací právo dané zákonem. Úvahy o tom, že by eventuálně nebylo možno vymáhat po věřiteli vzniklou škodu z důvodů jeho sídla mimo Evropskou unii, leží zcela zjevně mimo sféru rozhodování o odejmutí hlasovacího práva.
Další obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených a vyjádření exekučního soudu ze dne 29. 4. 2015 k ústavní stížnosti, blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
III.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena.
V projednávaném případě byla ústavní stížností napadena procesní usnesení, kterými insolvenční soud odmítl návrh stěžovatelky na nepřiznání hlasovacích práv specifikovaným věřitelům, resp. návrhům specifikovaných věřitelů na přiznání hlasovacích práv vyhověl, aniž by jimi však byl vázán i pro schůze následující (§52 odst. 2 insolvenčního zákona). Do postavení stěžovatelky jako věřitelky by se případná nezákonnost těchto usnesení mohla promítnout pouze tehdy, pokud by na jejich základě (tj. na základě z nich vyplývajícího rozdělení hlasů mezi jednotlivé věřitele) bylo přijato jiné usnesení, z něhož by jí plynula určitá povinnost nebo omezení jejích práv. Pouze zrušením tohoto následného usnesení, a nikoliv usnesení, kterými bylo rozhodnuto o hlasovacích právech, by přitom bylo možné efektivně poskytnout ochranu základním právům stěžovatelky.
Protože uvedený právní názor byl odchylný od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nálezu ze dne 3. září 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219), nálezu ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3112/13 a nálezu ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1824/13, předložil I. senát tuto otázku plénu Ústavního soudu, které se s jeho právním názorem ztotožnilo ve svém stanovisku ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15. Tím byl dřívější právní názor ostatních senátů překonán (nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11, bod 51, dostupný, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz).
Ve světle uvedených rozhodnutí tudíž nezbývalo, než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatelky poskytuje, ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatelky na vyslovení naléhavosti věci tímto pozbyl význam.
S ohledem výše na uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj