ECLI:CZ:US:2015:3.US.306.15.1
sp. zn. III. ÚS 306/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Fraňka, zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 33 Cdo 2944/2014-171 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2013 č. j. 38 Co 417/2012-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 2. února 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v déle trvajícím soudním řízení (věc byla rozsudkem Nejvyšší soudu ze dne 13. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 3017/2010-96 vrácena zpět k novému posouzení) byla rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. května 2012 č. j. 16 C 1793/2006-123 stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 60 000 Kč s příslušenstvím, uhradit soudní poplatek a náklady řízení, a to vše České republice jako žalobci (dále jen "vedlejší účastnice"). Zaplacení uvedené částky (státní příspěvek na bytovou výstavbu) vyplývá ze smlouvy, uzavřené oběma stranami, v níž se stěžovatel zavázal do určité doby dokončit a zkolaudovat stavbu získanou v souvislosti s dědickým řízením. Ve smlouvě uvedenou lhůtu však stěžovatel nedodržel. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Spornou se v daném případě jevila otázka, zda nárok uplatněný vedlejší účastnicí je v rozporu s dobrými mravy, což byla otázka, jejíž pominutí vytknul oběma soudům v předchozím řízení Nejvyšší soud. Odvolací soud při novém posouzení věci dospěl k závěru, že nalézací soud posoudil tuto otázku správně, když v postupu vedlejší účastnice rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku neshledal. Stěžovatel byl se svým závazkem seznámen a v soudním řízení nebyly shledány žádné relevantní okolnosti, které by mu v dokončení předmětné stavby mohly bránit. Přehlédnout nelze ani okolnost, že stěžovatel s vedlejší účastnicí o prodloužení lhůty vůbec nejednal. Z toho důvodu bylo tedy stěžovatelovo odvolání shledáno nedůvodným. Stěžovatel podal následně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V něm dospěl k závěru, že odvolací soud se svými závěry nijak neodchýlil od ustálené judikatury zabývající se problematikou dobrých mravů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se domnívá, že k protiústavnímu zásahu došlo nesprávným hodnocením podmínek aplikace ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Toto ustanovení zakotvuje jednu ze zásad soukromého práva, jejíž řádné aplikaci přisoudil Ústavní soud ve své judikatuře ústavněprávní relevanci. Stěžovatel tak klade otázku, zda obecné soudy dostály ustáleným závěrům judikatury Ústavního soudu. Pozastavuje se nad tím, že nejprve soudy v původním řízení vůbec věc z hlediska dobrých mravů nezkoumaly, pročež musel do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout Nejvyšší soud, aby následně, když oba soudy ve znovuotevřeném řízení hodnotily naplnění tohoto kritéria zcela povrchně, již toto pochybení nechal bez povšimnutí. Podle stěžovatele nebylo namístě odmítnout formalisticky jeho dovolání, v němž stěžovatel brojil proti závěrům odvolacího soudu, odporujícím judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací a dovolací soud tak dle stěžovatele nedostály své povinnosti nalézt spravedlivé řešení jeho případu, když nezohlednily konkrétní skutkové okolnosti ve vztahu k naplnění kritéria mravnosti. Vzhledem k výše uvedenému proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatel si je sice vědom toho, že Ústavní soud neplní roli přezkumné instance k obecným soudům, a proto svou stížnost formálně opřel o námitku porušení svého práva na soudní ochranu, obsahově však brojil jen proti nesprávné aplikaci hmotného podústavního práva. Tím jen pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již v předchozí fázi řízení. S těmito námitkami se obecné soudy srozumitelně a zevrubně vypořádaly nejen z hlediska vymezení pojmu dobrých mravů v obecné rovině judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, nýbrž i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dědického řízení. Stěžovatel přesto od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, ačkoli mu tato role další instance nepřísluší.
7. Ústavní soud proto konstatuje, že z hlediska jeho kompetence soudního orgánu ochrany ústavnosti nezjistil, že by se obecné soudy v napadených rozhodnutích otázce dodržení či porušení dobrých mravů nevěnovaly a stěžovatelem zmíněné skutkové okolnosti explicitně nezvážily. Dospěly-li však přitom k závěru odlišnému od toho, co tvrdil v řízení před nimi stěžovatel, nezakládá to ještě porušení ústavních kautel práva na soudní ochranu, popř. na spravedlivý proces, a to zejména v kontextu posuzování otázky dobrých mravů. Všechny stěžovatelem uvedené závěry judikatury Ústavního soudu byly v projednávané věci dodrženy, když soudy splnily svou povinnost zvážit kritérium zachování dobrých mravů v souvislosti s požadovaným nárokem a svůj v tomto směru učiněný názor logicky odůvodnily. Jejich závěry nelze označit za nelogické, nesrozumitelné či neslučitelné s hodnotami českého ústavního pořádku. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelových ústavních práv.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu