ECLI:CZ:US:2015:3.US.3103.14.1
sp. zn. III. ÚS 3103/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kadeřávkové, zastoupené JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou, AK se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. 4 As 61/2014-48, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 22. 9. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2014, se Jana Kadeřávková (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o kasační stížnosti ve věci správního přezkumu rozhodnutí o umístění stavby.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 1. 3. 2012 rozhodnutím č. j. MMHK/194366/2011 Magistrát města Hradec Králové (dále jen "stavební úřad") na základě žádosti Mgr. Denisy Horákové (dříve Kalcsové) rozhodl o umístění stavby "Rodinný dům, zpevněné plochy, přípojka elektro, kanalizační přípojka, vodovodní přípojka, plynovodní přípojka, dešťová kanalizace, akumulační jímka" na pozemcích parc. č. X1, X2 a X3 v kat. území Roudnička. Současně stanovil podmínky pro umístění stavby a projektovou přípravu stavby a rozhodl o námitkách žalobkyně Jany Kadeřávkové.
Dne 20. 6. 2012 rozhodnutím sp. zn. 6718/UP/2012/Kd Krajský úřad Královéhradeckého kraje (dále jen "žalovaný") zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 3. 2012 č. j. MMHK/194366/2011, a toto rozhodnutí potvrdil.
Dne 21. 1. 2014 rozsudkem č. j. 30 A 86/2012-131 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 6718/UP/2012/Kd zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Dne 30. 6. 2014 rozsudkem č. j. 4 As 61/2014-48 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 30 A 86/2012-131 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala dosavadní průběh řízení v její věci a tvrdila, že kasační soud i správní soud jí odepřely právo na soudní a jinou právní ochranu. Rozhodnutí správního soudu i kasačního soudu považuje za účelová, nesprávná a rozporná se zákonem, učiněná jen ve prospěch Mgr. Denisy Horákové jako vlastníka pozemku parc. č. X4 v k. ú. Roudnička, nemající ohled na práva a právem chráněné zájmy stěžovatelky, města Hradec Králové a veřejný zájem.
Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že napadený rozsudek kasačního soudu byl neoprávněným a nedůvodným zásahem do jejích vlastnických práv, a že napadenými rozhodnutími soudů a jim předcházejícími rozhodnutími správních orgánů byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména právo na pokojné užívání svých sousedících pozemků ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka též tvrdila, že v důsledku postupu stavebního úřadu a žalovaného "došlo ke zneužití vlastnického práva, tedy k jednání v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka se dovolávala práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a bez jakékoliv podrobnější ústavněprávní argumentace tvrdila, že postupem a rozhodnutími správních orgánů, správního soudu a zejména kasačního soudu tato základní práva byla porušena.
Správní soud v části VII na str. 9 a násl. svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku na č. l. 50 a násl. podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Správní i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatelky resp. její kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem rozhodujících o její správní žalobě resp. kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny; ostatně ústavní stížnost v tomto směru kromě uvedeného obecného tvrzení neobsahovala jakékoliv konkrétní skutečnosti toto tvrzení podporující, a nebylo možné je dovodit ani z napadeného rozhodnutí resp. rozhodnutí mu předcházejících.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu