ECLI:CZ:US:2015:3.US.3276.14.1
sp. zn. III. ÚS 3276/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Hejtmánka, zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Medkova 913/48, Praha 4 - Chodov, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2014 č. j. 51 Co 391/2013-504 a výroku IX a X rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. prosince 2011 č. j. 7 C 245/97-392, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 9. 10. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2014, a doplněnou podáním ze dne 15. 10. 2014, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, a že postupem obecných soudů měl být porušen také čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky.
2. Napadeným výrokem IX a X rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") bylo v řízení o žalobě žalobců Ing. Ireny Černé a Ing. Zbyňka Štěrby, směřující proti HRD, společnosti s ručením omezeným, a stěžovateli (jako žalovaným), na zaplacení částky 3 800 000 Kč s příslušenstvím rozhodnuto, že se stěžovateli ve vztahu k oběma žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění plyne, že obvodní soud dospěl k závěru, že ač byl stěžovatel ve sporu úspěšný, existují zde důvody zvláštního zřetele hodné, proč mu náhradu nákladů nepřiznat.
3. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl citovaný rozsudek obvodního soudu potvrzen mj. ve výrocích IX a X o nákladech řízení (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a dále že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), a to s odůvodněním, že také v případě odvolacího řízení jsou dány důvody postupu podle ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Jak Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, stěžovatel napadl stejná soudní rozhodnutí dovoláním ze dne 9. 10. 2014 (č. l. 541 a násl.), o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Ústavní soud přitom - ve shodě se stěžovatelem - vychází z předpokladu, že dovolání podle §236 a násl. o. s. ř. představuje v souzené věci mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno vyžadovat, neboť - jak plyne z aktuální judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1226/2013, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) - dovoláním lze (samostatně) napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku, přičemž prima facie není naplněn žádný z důvodů nepřípustnosti dovolání ve smyslu §238 o. s. ř. [k tomu viz usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, (dostupné na http://nalus.usoud.cz); srov. i bod 10 tohoto usnesení].
9. Pakliže Nejvyšší soud o podaném dovolání ještě nerozhodl, nelze mít za to, že by byl tento procesní prostředek ochrany práva "vyčerpán", jak je stanoveno v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" totiž není splněn jen tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno, ale zahrnuje logicky rovněž povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud kasační rozhodnutí (a věc vrátil nižší soudní instanci). Z principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
10. Dlužno však dodat, že o přípustnosti dovolání rozhoduje pouze Nejvyšší soud (viz §239 o. s. ř.), a tudíž nelze a priori vyloučit, že posoudí otázku (ne)přípustnosti dovolání jinak než stěžovatel, resp. Ústavní soud. V této souvislosti je třeba poukázat zvláště na otázku nepřípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013), přičemž stanovení této (hypotetické) výše náhrady nákladů řízení Nejvyšším soudem nemůže Ústavní soud předjímat.
11. Ukáže-li se však posléze, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní (tj. této) ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel by tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti nezjistil ani naplnění předpokladů pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti, které jsou stanoveny v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
13. Domáhal-li se stěžovatel zrušení celého výroku II rozsudku městského soudu, resp. rovněž té jeho části, kde bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným, dané rozhodnutí se stěžovatele netýká, a ani z ústavní stížnosti neplyne, proč by - přes tuto skutečnost - jím měl být stěžovatel na svých právech dotčen. Z tohoto důvodu Ústavní soud posoudil příslušný návrh jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a ústavní stížnost v této části in eventum odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Pokud šlo toliko o určitou vadu návrhu, Ústavní soud stěžovatele k jejímu odstranění nevyzýval, neboť by to z hlediska výsledku daného řízení nemělo žádný význam.
14. Kromě toho možno stěžovateli vytknout, že se (naopak) nedomáhal zrušení rozsudku městského soudu části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výrocích IX a X, neboť principu právní jistoty i subsidiarity ústavní stížnosti odporuje, aby případným kasačním nálezem Ústavního soudu zůstal předmětný výrok rozsudku městského soudu nedotčen, resp. aby dané rozhodnutí bylo z přezkumu Ústavního soudu vyloučeno (viz bod 9). Tomuto pochybení však nelze, a to s ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost stejně není z formálních důvodů jako celek "projednatelná", přikládat žádný význam.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu