ECLI:CZ:US:2015:3.US.3313.14.1
sp. zn. III. ÚS 3313/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., t.č. Věznice P.O.BOX 99, Brno, zastoupeného Mgr. Helenou Lehkou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 91 T 144/2013, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 9 To 471/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 843/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 91 T 144/2013, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Dle §337 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, přičemž dle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 9 To 471/2013, rozhodl tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odvolání stěžovatele zamítl.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 843/2014, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Podstata argumentace stěžovatele spočívá v tom, že soudní rozhodnutí, jehož maření se měl dopustit, je nicotné, neboť bylo vydáno v řízení, které již předtím skončilo zprošťujícím rozsudkem. Ten byl sice napaden odvoláním v neprospěch stěžovatele, avšak podle stěžovatele se jednalo o odvolání podané osobou neoprávněnou a zprošťující rozsudek proto nabyl právní moci.
Konkrétní zprošťující rozsudek ani konkrétní odvolání státního zástupce však stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje.
Stěžovatel má tedy za to, že z důvodu nicotnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 1 T 10/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 To 89/2007, se nemohl dopustit jejich maření.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, v důsledku čeho byla porušena jeho základní práva, a to především právo dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod být považován za nevinného, dokud není vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem, což se podle mínění stěžovatele v trestní věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2000 nestalo pro podání odvolání neoprávněnou osobou.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Pro přehlednost se Ústavní soud rozhodl nejprve přistoupit k shrnutí dosavadního průběhu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudní rozhodnutí, jehož maření se měl dopustit, je nicotné, neboť bylo vydáno v řízení, které již předtím skončilo zprošťujícím rozsudkem. Ten byl sice napaden odvoláním v neprospěch stěžovatele, avšak podle stěžovatele se jednalo o odvolání podané osobou neoprávněnou.
Přestože konkrétní zprošťující rozsudek ani konkrétní odvolání státního zástupce stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nespecifikuje, z informací dostupných v rozhodnutích v dané věci lze dovodit, že se jedná o zprošťující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 1 T 10/2000, a na něj navazující odvolání státního zástupce, které podle stěžovatele nemělo obecné náležitosti odvolání, neboť bylo podepsáno jinou osobou než státním zástupcem.
Nejprve byl tedy stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 1 T 10/2000, zproštěn obžaloby. Poté bylo k odvolání státního zástupce toto rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (podrobně ke genezi celého případu viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, č.j. 2 To 89/2007-659, s. 10-11).
Následně byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 1 T 10/2000, uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 k §148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a byl mu uložen trest zákazu činnosti, spočívající v blíže specifikovaném zákazu podnikání v trvání čtyř let. Následující odvolání stěžovatele bylo Vrchní soudem v Olomouci zamítnuto podle §256 trestního řádu usnesením ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 To 89/2007. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 Tdo 132/2008, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1277/08.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 52 T 3/2011, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Stížnost stěžovatele byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 2 To 116/2011. Související ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1040/12.
Dne 3. 5. 2013 podal stěžovatel v pořadí již druhý návrh na obnovu řízení v uvedené věci, jenž odůvodnil právě zjištěním, že ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 1 T 10/2000, došlo na základě odvolání krajského státního zastupitelství, které sice bylo opatřeno úředním razítkem, místo vlastnoručního podpisu státního zástupce však obsahovalo pouze podpis úřednice krajského státního zastupitelství s uvedením doložky "za správnost vyhotovení".
Krajský soud v Brně tento návrh nepovažoval za důvodný a usnesením ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 52 T 3/2011, jej zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel jednoznačně účelově opakovaně iniciuje návrh na obnovu řízení na základě zcela neakceptovatelných argumentů procesní povahy.
Krajský soud se nad rámec svého rozhodnutí velmi podrobně vyjádřil k otázce, zda předmětné odvolání bylo podáno řádným způsobem. V této souvislosti kromě jiného podotkl, že předmětné odvolání splňovalo náležitosti §59 odst. 4 trestního řádu a způsob jeho podpisu odpovídal obecně zažitému dlouhodobému způsobu, jakým se pořizují v oblasti soudnictví a státního zastupitelství opisy písemností spočívající v rozhodnutích a opravných prostředcích. Doplnil, že příslušný státní zástupce byl jistě vyrozumíván a informován o průběhu řízení, přičemž pokud by nebylo jeho vůlí odvolání podat, nepochybně by z titulu své funkce sjednal nápravu (podrobněji viz s. 4 - 7 usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 52 T 3/2011).
Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci zamítl svým usnesením ze dne 23. října 2013, č.j. 2 To 115/2013-110, když dle odůvodnění tohoto usnesení lze plně souhlasit se závěry soudu prvního stupně, které lze považovat za věcně správné a dostatečně vyargumentované.
Ústavní stížnost stěžovatele směřující proti těmto rozhodnutím byla usnesením ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 65/14, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, přičemž Ústavní soud uvedl, že se s právními závěry soudu prvního stupně ohledně návrhu na obnovu řízení ztotožnil.
V.
Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutí lze pak uvést následující.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 91 T 144/2013, byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, jelikož v době od 1. 1. 2009, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona - zák. č. 129/2008 Sb., do 30. 5. 2013, kdy byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007, sp. zn. 1 T 10/2000, zadržen v Brně, se bezdůvodně vyhýbal nástupu do výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2007,sp. zn. 1 T 10/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 2 To 89/2007, ačkoliv dne 15. 11. 2007 převzal výzvu Krajského soudu v Brně k jeho nástupu nejpozději 19. 11. 2007.
Městský soud v Brně v rozsudku shrnul dosavadní průběh řízení a ve vztahu k obhajobě stěžovatele odkázal především na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 52 T 3/2011, kterým byl zamítnut v pořadí druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy, který spočíval ve stejné námitce jako současná obhajoba stěžovatele. Městský soud blíže rozvedl, proč se s tímto odůvodněním ztotožnil a shrnul, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Upozornil, že v souvislosti s rozhodováním o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí je vázán rozhodnutím jiného soudu v tom směru, že byl konkrétní osobou spáchán konkrétní trestný čin, pachateli byl uložen trest a tento trest je vykonatelný, přičemž povinností stěžovatele bylo jednat v intencích pokynů soudu a respektovat výzvy k nástupu trestu.
Také Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, v odůvodnění usnesení ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 9 To 471/2013, zdůraznil, že stěžovatel byl vázán pravomocným rozsudkem soudu a byl povinen nastoupit výkon trestu odnětí svobody na výzvu, kterou převzal. Podle závěru odvolacího soudu se soud I. stupně dostatečně zabýval námitkami stěžovatele, se kterými se přiměřeně vypořádal.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 843/2014, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Dospěl k závěru, že stěžovatel dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, když jeho námitky nebylo možné zahrnout pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud pro úplnost doplnil, že stěžovatel uplatnil toliko procesní námitky již uplatněné v předchozích fázích řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správným způsobem vypořádaly.
VI.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v námitce, že neměl být odsouzen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, když předmětné rozhodnutí, jehož maření se měl dopustit, je dle jeho názoru rozhodnutím nicotným. Podle stěžovatele ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 1 T 10/2000, a k následnému odsouzení stěžovatele rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 1 T 10/2000, totiž došlo na základě odvolání podaného neoprávněnou osobou, neboť toto odvolání bylo podepsané jinou osobou než státním zástupcem.
Z výše naznačené rekapitulace rozhodnutí je patrné, že touto námitkou se však již opakovaně a podrobně zabývaly obecné soudy. A to jak v rámci rozhodování o vině stěžovatele přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí, tak v rámci předchozího rozhodování o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, které navíc již bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem.
Způsob, kterým se s námitkou stěžovatele vypořádaly obecné soudy, lze považovat za ústavně souladný. Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatele a své závěry ve všech ohledech přiléhavě a srozumitelně odůvodnily.
Ústavnímu soudu tak nezbývá, než na rozhodnutí obecných soudů odkázat a uzavřít, že neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu