ECLI:CZ:US:2015:3.US.333.15.1
sp. zn. III. ÚS 333/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Kabešové, zastoupené JUDr. Lucií Vlkovou Voňkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2014 č. j. 4 Co 67/2014-2126 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2013 č. j. 28 Co 236/2008-2039, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno o žalobě pro zmatečnost, a to z důvodu, že jimi mělo být porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
3. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), povinnost respektovat a chránit základní práva je však úkolem všech orgánů veřejné moci, zvláště pak soudů. Z tohoto důvodu je řízení o ústavní stížnosti toliko subsidiárním prostředkem ochrany základních práv. Teprve za situace, kdy ostatní zákonné prostředky selžou (nejsou účinné, jsou bezvýsledně vyčerpány), eventuálně nejsou k dispozici, je možné se obrátit na Ústavní soud.
4. Proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo možné brojit dovoláním. Podle §236 občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 občanského soudního řádu je dovolání v zásadě přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. O možnosti uplatnění tohoto procesního prostředku obrany byla stěžovatelka v napadeném rozhodnutí vrchního soudu řádně poučena.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; to platí (s účinností od 1. 1. 2013) i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost tedy lze, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo možné brojit dovoláním, přičemž o možnosti uplatnění tohoto procesního prostředku obrany byla stěžovatelka v napadeném rozhodnutí řádně poučena. Z ústavní stížnosti ani z veřejně přístupné databáze soudních řízení (viz http://infosoud.justice.cz/public/search.jsp) nevyplývá, že by stěžovatelka dovolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu uplatnila. Je nutno zdůraznit, že sama stěžovatelka obsah poučení o podání dovolání nikterak nezpochybnila a v ústavní stížnosti možnost podání či nepodání dovolání zcela pominula a pominutí tohoto zákonného prostředku nezdůvodnila. S ohledem na subsidiární povahu ústavní stížnosti proto není za dané situace Ústavní soud oprávněn posuzovat případnou důvodnost návrhu stěžovatelky. K tomu by mohl přistoupit při včas podané ústavní stížnosti pouze za splnění podmínky vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. V tomto ohledu proto bylo povinností stěžovatelky podat dovolání a předestřít svou argumentaci ohledně jí tvrzených pochybení obecných soudů při rozhodování o její žalobě pro zmatečnost Nejvyššímu soudu ve smyslu §237 občanského soudního řádu, jak o tom byla poučena. Posouzení této otázky by bylo plně v kompetenci Nejvyššího soudu. Teprve poté by mohl - v případě, že by stěžovatelka z jakéhokoli důvodu s podaným dovoláním neuspěla - Ústavní soud posoudit její návrh meritorně. Jinak řečeno, i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poučení v napadeném usnesení vrchního soudu bylo vadné, znamenalo by to ze strany stěžovatelky splnění podmínky §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy vyčerpání všech prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Teprve poté, tedy po rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání (srov. požadavek vyčerpání dovolání formulovaný v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13), by se jí případně otevřela cesta k podání ústavní stížnosti v zákonem stanovené lhůtě, neboť i v případě vadného poučení o dovolání by byla stěžovatelce lhůta k podání ústavní stížnosti zachována (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4796/12, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu