ECLI:CZ:US:2015:3.US.3331.14.1
sp. zn. III. ÚS 3331/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Míky, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem, AK se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014 č. j. 10 As 67/2014-40 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2014 č. j. 30 A 43/2013-111, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 15. 10. 2014, doručené Ústavnímu soudu 16. 10. 2014, se Bohumil Míka (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení ve věci vyznačení vlastnické hranice mezi nemovitostmi v katastru nemovitostí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. X1 v obci Sušice a k. ú. Sušice nad Oslavou, sousedící s pozemkem parc. č. st. X2, a byl přesvědčen, že hranice mezi těmito pozemky je v katastru nemovitostí vyznačena nesprávně v jeho neprospěch, neboť nerespektuje přesah střechy jeho domu.
Dne 27. 6. 2012 podal žalobce Katastrálnímu úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Sušice (dále jen "katastrální úřad") žádost o opravu chybného zaměření hranice podle §8 v té době platného zákona č. 344/1992 Sb., o katastru České republiky (katastrální zákon). Katastrální úřad žalobci sdělil, že požadovanou úpravu údajů katastru nemovitostí neprovedl; žalobce následně dne 22. 8. 2012 katastrálnímu úřadu sdělil svůj nesouhlas s neprovedením opravy chyby vzniklé v roce 1959 při vytváření katastrálního operátu.
Dne 25. 5. 2013 rozhodnutím č. j. OR-154/2012-431 katastrální úřad nesouhlasu žalobce s neprovedením opravy nevyhověl s odůvodněním, že nejde o chybu v katastrálním operátu podle §8 katastrálního zákona, a že hranice mezi danými stavebními parcelami bude v digitální mapě i nadále vyznačena podle výsledku obnovy katastrálního operátu v roce 2010.
Dne 27. 6. 2013 rozhodnutím č. j. ZKI-O-18/124/2013 Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce zamítl a potvrdil rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 25. 5. 2013 č. j. OR-154/2012-431.
Dne 31. 1. 2014 rozsudkem č. j. 30 A 43/2013-111 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2013 č. j. ZKI-O-18/124/2013 zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Dne 28. 8. 2014 rozsudkem č. j. 10 As 67/2014-40 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 31. 1. 2014 č. j. 30 A 43/2013-111 zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III).
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí považuje za nesprávná a porušující čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byl toho názoru, že právní posouzení jeho věci obecnými soudy bylo do té míry nesprávné, že došlo k zásahu do základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Stěžovatel tvrdí, že "Obecné soudy... aplikovaly normy jednoduchého práva svévolně, jejich argumentace není právně obhajitelná a podložená relevantními důkazy, naopak důkazy doložené stěžovatelem a jeho argumentace nebyly vzaty v potaz a soudy se s nimi řádně nevypořádaly. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces a v důsledku napadených rozhodnutí též právo vlastnit majetek."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a bez jakékoliv podrobnější ústavněprávní argumentace tvrdil, že postupem a rozhodnutími správních orgánů, správního soudu a zejména kasačního soudu, tato základní práva byla porušena.
Ústavní soud obsahově téměř shodnou ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou již dne 6. 3. 2013 usnesením sp. zn. I. ÚS 610/13; v nyní projednávaném případě neshledal jakýkoliv důvod se od svých závěrů obsažených v citovaném usnesení odchýlit.
Správní soud v napadeném rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Správní soud i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatele resp. jeho kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž stěžovatel mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem rozhodujících o jeho správní žalobě resp. kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, neboť ústavní stížnost v tomto směru kromě uvedeného obecného tvrzení neobsahovala jakékoliv konkrétní skutečnosti toto tvrzení podporující, a nebylo možné je dovodit ani z napadených rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu