ECLI:CZ:US:2015:3.US.3367.15.1
sp. zn. III. ÚS 3367/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Vaškových, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Česká Třebová, Čechova 396, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2015 č. j. 22 Cdo 2694/2015-221 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. února 2015 č. j. 22 Co 561/2014-190 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. března 2015 č. j. 22 Co 561/2014-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 16. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jakož i do práva vlastnit majetek.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 3. 2014 č. j. 14 C 15/2011-129 bylo v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnuto mj. tak, že se [podle §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] zastavuje řízení co do zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, tj. Františka Vaškových jako žalobce a stěžovatelky jako žalované, a to členských práv a povinností v Bytovém družstvu X, se kterými zejména souvisí právo užívat byt č. 20 o velikosti 4+1 nacházející se v 7. podlaží domu čp. X1 v ulici X2 v Č. (výrok I), a že se zamítá návrh co do stanovení povinnosti stěžovatelce zaplatit žalobci vypořádací podíl z titulu vypořádací hodnoty členského podílu v uvedeném bytovém družstvu ve výši 460 000 Kč (výrok V), současně jím bylo uloženo žalobci, aby nahradil stěžovatelce a České republice náklady řízení ve výši 93 211 Kč, resp. 4 597 Kč (výroky VI a VII).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl mj. jednak zrušen výrok I rozsudku okresního soudu (výrok I), jednak změněn výrok V tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl na vypořádání členského podílu v předmětném bytovém družstvu ve výši 371 750 Kč (výrok III), a také jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (výrok IV). Tento rozsudek krajský soud doplnil v záhlaví označeným usnesením o výrok V, dle něhož je stěžovatelka povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 4 597 Kč.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 245,20 Kč.
5. Nutno dodat, že rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 9. 2011 č. j. 14 C 78/2011-39 bylo stěžovatelce a žalobci zrušeno právo společného nájmu předmětného bytu s tím, že tento byt bude nadále užívat stěžovatelka jako nájemkyně a členka družstva.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že tuto podává proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku krajského soudu, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobci (jejímu bývalému manželovi) na vypořádání údajného podílového spoluvlastnictví částku 371 750 Kč, a to z důvodu, že obecné soudy při svém rozhodování pominuly judikaturu Ústavního soudu [konkrétně nálezy ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205) a ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563)]. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí v rozporu s elementárními základy spravedlnosti, protože obecné soudy poskytly ochranu zjevnému bezpráví, jehož se na ní žalobce v důsledku "své hamižnosti a nedostatku studu" opakovaně dopouští, resp. protože přiznaly "bezcharakternímu a bezpáteřnímu člověku" právo na vypořádání majetku, který mu nikdy nepatřil a o jehož získání se nijak nezasloužil, a to jen z toho důvodu, že si daný majetek pořídila výlučně z vlastních prostředků několik dní před tím, než bylo jejich manželství pravomocně rozvedeno (dne 16. 7. 2007 bylo zahájeno řízení o rozvod manželství, dne 3. 8. 2007 byl zaplacen členský vklad do bytového družstva z prostředků, které získala darem, dne 25. 10. 2007 byla uzavřena nová smlouva o nájmu družstevního bytu, který užívala jako nájemce ještě před uzavřením manželství, dne 27. 9. 2007 byl vyhlášen rozsudek o rozvodu, jenž dne 4. 10. 2007 nabyl právní moci). Napadená rozhodnutí stěžovatelka označila za nespravedlivá a nepředvídatelná s tím, že byla okradena o částku bezmála 400 000 Kč, kdy tuto částku žalobce získal bezpracně bez právního důvodu.
K tomu stěžovatelka dodala, že členská práva a povinnosti neučinila předmětem vypořádání společného jmění manželů (SJM), neboť byla v dobré víře, že se tato v důsledku výluky z ustanovení §143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku součástí zanikajícího SJM nestala. Tato dobrá víra byla založena i na tom, že předmětné bytové družstvo se žalobcem jako členem družstva nikdy nepočítalo. Navíc vycházela z toho, že předmětný byt, který se stal bytem družstevním na základě privatizace v roce 2007, obývala ještě před uzavřením manželství, a tak nemohlo vzniknout společné členství v družstvu. V návaznosti na to stěžovatelka uvedla, že sice napadená rozhodnutí (zřejmě) odpovídají liteře zákona, současně ale představují hrubý zásah do jejích práv, jež otřásl její důvěrou ve spravedlnost. Obecné soudy zcela rezignovaly na hledání spravedlivého řešení, a namísto toho, aby žalobci za použití §3 odst. 1 občanského zákoníku, příp. §2 odst. 3 "nového" občanského zákoníku, odřekly soudní ochranu, vydaly rozhodnutí vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Ve svých 70 letech je zadlužena až do smrti, protože si musela vypůjčit, aby mohla žalobce vyplatit. Ten přitom není nemajetný, vymožené finanční prostředky nepotřeboval, šlo mu hlavně o to, aby stěžovatelku co nejvíce poškodil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla obecným soudům, že žalobci přiznaly právo na zaplacení vypořádacího podílu z členského podílu v předmětném bytovém družstvu ve výši 371 750 Kč, přičemž žádné námitky, pokud jde o jejich skutkové a právní závěry, týkající se (samotného) vzniku práva na zaplacení tohoto vypořádacího podílu v souvislosti se zrušením podílového spoluvlastnictví, nevznesla, a dokonce připustila, že tyto jsou z hlediska obecnými soudy aplikovaných ustanovení občanského zákoníku (§705 odst. 2 věty druhé, §142 odst. 1 věty druhé a §150 odst. 4) správné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka žádnou jinou interpretační variantu citovaných ustanovení, jež by nebyla zatížena právním formalizmem (a odrážela by tak ideu spravedlnosti), či která by lépe řešila stěžovatelkou (zřejmě) předpokládanou kolizi dvou základních práv, nenabízí, nemůže její odkaz na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, jež tyto otázky řeší, obstát.
10. Podstata ústavní stížnosti (tak) spočívá na námitce, že ačkoliv šlo ze strany žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku, obecné soudy tomuto výkonu neodepřely soudní ochranu. V prvé řadě nelze pominout, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení stěžovatelce - a to s odkazem na svůj předchozí rozsudek ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 [obsahující další odkazy na rozsudky ze dne 5. 9. 2002 sp. zn. 26 Cdo 2858/2000 (Soubor rozhodnutí, C 1415) a ze dne 28. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 (Soudní rozhledy č. 4/2007)] - vysvětlil, z jakého důvodu nelze na rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví výše uvedené ustanovení použít, tedy že dané rozhodnutí má konstitutivní povahu, kdy se jím mění dosavadní právní vztahy účastníků a nově zakládají jejich práva a povinnosti. Na tuto argumentaci, jíž nelze jistě upřít racionální jádro (tj. nemůže jít o výkon práva, jestliže toto právo ještě ani nevzniklo, přičemž na samotném uplatnění práva na zrušení podílového spoluvlastnictví, s nímž je neoddělitelně spojeno i vypořádání, nic závadného z hlediska morálních principů spatřovat nelze), však stěžovatelka nijak nereagovala. Jinak řečeno, stěžovatelka, ač obecným soudům vytkla, že nehledaly spravedlivé řešení, sama v podstatě žádné nenabídla.
11. K tomu možno dodat, že i kdyby se stěžovatelce podařilo zmíněný názor Nejvyššího soudu argumentačně překonat, nemohl by Ústavní soud dospět k přesvědčivému závěru o důvodnosti ústavní stížnosti. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že žalobci stačilo jen 14 dnů na to, aby se na její úkor obohatil o částku téměř 400 000 Kč, věc má i svou druhou stránku - žalobce by měl být podle stěžovatelky vyloučen z participace na finančně výhodné privatizaci bytového fondu hlavně z toho důvodu, že mezi vznikem společného nájmu družstevního bytu a rozvodem manželství uplynula krátká doba, nelze nicméně přehlédnout, že předmětný byt účastníci užívali společně jako manželé již od roku 1981 (byť původně byla jeho nájemkyní stěžovatelka). Ke vzniku práva společného nájmu předmětného družstevního bytu dnes již bývalých manželů přitom došlo na základě určité "shody okolností", na kterou žalobce neměl žádný vliv, a to na rozdíl od stěžovatelky, jejíž jednání bylo ovlivněno neznalostí příslušné právní úpravy, což sama připouští. A poukazuje-li stěžovatelka na to, že členský vklad uhradila ze svých prostředků, tato skutečnost byla krajským soudem zohledněna při stanovení výše vypořádacího podílu, a na tom již nic nezměnil (resp. za stavu, kdy žalobce nepodal dovolání, nemohl změnit) názor Nejvyššího soudu, který tento postup neshledal správným. Stěžovatelka také namítla, že ze strany žalobce šlo o tzv. šikanózní výkon práva, neboť sledoval jiný cíl, než získání vypořádacího podílu, a to její poškození, avšak toto tvrzení ničím podloženo nebylo.
12. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu