ECLI:CZ:US:2015:3.US.3415.14.1
sp. zn. III. ÚS 3415/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 1 To 52/2013-4174 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2013 č. j. 52 T 3/2012-3938, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 27. října 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel shledán vinným jednak ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku, a dále ze spáchání téhož zločinu ve smyslu ustanovení §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Těchto zločinů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že se v průběhu roku 2010 podílel, jako člen organizované skupiny působící v několika zemích, na organizování a realizaci dovozu většího množství kokainu a rovněž následného prodeje této látky v České republice, zejména v Praze. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl krajský soud zejména na základě stěžovatelova přiznání ke spáchání části vytýkaných skutků, výpovědí svědků a dalších obžalovaných a sledováním telekomunikačního provozu obžalovaných. Stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, které Vrchní soud v Olomouci zamítl, když se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu krajského. Stěžovatelovo dovolání odmítl následně Nejvyšší soud pro zjevnou neopodstatněnost.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je předně toho názoru, že obecné soudy zásadním způsobem pochybily, když nezohlednily ochotu stěžovatele vypovídat o další závažné trestné činnosti k získání postavení spolupracujícího obviněného. Orgány činné v trestním řízení porušily dle stěžovatele důležitou povinnost zjišťovat skutečnosti o všech, tedy i komplikovaných trestných činech (v tomto případě se zahraničním přesahem), když stěžovateli nezajistily podmínky, neohrožující život jeho a jeho rodiny, pro výpovědi o závažné trestné činnosti. Stěžovatel se k páchání trestné činnosti doznal a vypovídal neměnným a konzistentním způsobem, pročež žádal orgány činné v trestním řízení o přiznání postavení spolupracujícího obviněného. Samy soudy označily jeho výpověď jako velmi nápomocnou. Stěžovatel je toho názoru, že orgány činné v trestním řízení mu přičetly k tíži skutečnost, že státní zastupitelství nemá o tyto informace fakticky zájem. Dále stěžovatel namítá, že soudy v jeho věci porušily zásadu in dubio pro reo, když označily stěžovatele za organizátora. O této skutečnosti neexistuje žádný přímý důkaz a provedené nepřímé důkazy nemohou ve světle výše uvedené zásady vést ke stěžovatelovu odsouzení. Navíc klíčový svědek při opakované rekognici stěžovatele neoznačil. Výpovědi dalších obžalovaných nelze dle stěžovatele hodnotit jako věrohodné, neboť byly často pozměňovány, a to i dle znalosti dalších důkazů (např. analýzy odposlechů). I v tomto směru vznikly v průběhu řízení pochybnosti, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatel posílal údajně usvědčující textové zprávy. Všechny tyto pochybnosti se týkají pouze druhého ze skutků, které jsou dle soudů trestnými činy. K tomu prvnímu se stěžovatel sice doznal, uvedené pochybnosti stran druhého ze skutků však hrají významnou roli při určení trestu, jakož i stanovení správné skutkové podstaty. Dále stěžovatel upozorňuje na nepřiměřenou přísnost postihu spolupráce s mezinárodní organizovanou skupinou, který je v českém trestním zákoníku kvalitativně srovnatelný s postihem za vraždu. Přitom by výkladem, který zaujaly obecné soudy, spáchal tento trestný čin i člověk, který pro takovou skupinu vyzvedne třeba i jeden poštovní balíček. Dle stěžovatele by taková právní úprava měla směřovat proti hlavám těchto organizovaných skupin. Tou však stěžovatel není. Společenská nebezpečnost stěžovatelova jednání je navíc výrazně snížena nedokonáním skutku. Nezohledněním všeho výše uvedeného porušily obecné soudy stěžovatelova základní práva. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a to včetně dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 3 Tdo 613/2014 odmítnutím podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. Stěžovatel tak splnil podmínku ve smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud musí v dané věci připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu proto posuzovat takové atributy jejich činnosti, jakými jsou skutková správnost či "běžná" zákonnost. I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy České republiky v jejich obecně přijímaném pojetí. Ústavní soud není žádným trestním tribunálem, posuzujícím pochybnosti stran (ne)viny odsouzených osob či přiměřenosti trestů jim vyměřených.
7. Vedle zpochybňování skutkových hodnocení obsahuje stěžovatelova ústavní stížnost úvahy typické pro tzv. actio popularis, kdy stěžovatel nebrání svoje základní práva, ale snaží se poukázat na nespravedlnosti systému boje s drogovou kriminalitou v potenciálních dalších případech. Takové námitky však v řízení o ústavní stížnosti, které se zaměřuje na porušení základních práv konkrétní osoby, nejsou adresovány správně a nemohou se proto uplatnit.
8. Stejně tak nepřípustným je stěžovatelovo tvrzení o nesprávnosti nepřiznání statusu spolupracujícího obviněného a ochrany stěžovatelovy rodiny. Ústavní stížnost je prostředkem individuální ochrany základních práv a svobod, zasažených konkrétním postupem soudu či jiného orgánu veřejné moci. Žádný obviněný přitom nepožívá ústavního práva na přiznání postavení spolupracujícího obviněného ve smyslu ustanovení §178a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby v oblasti využití či nevyužití tohoto institutu orgány činnými v trestním řízení hodnotil, jestliže se to nepromítlo do zachování ústavních kautel vedení trestního řízení. Není v této souvislosti bez významu, že ke stěžovatelově spolupráci navíc obecné soudy při výměře trestu přihlédly. Co se ochrany života a zdraví stěžovatelovy rodiny týče, nelze za vhodný prostředek k ochraně těchto ústavou chráněných statků označit ústavní stížnost dožadující se zrušení rozsudků, odsuzujících stěžovatele k trestu odnětí svobody.
9. Ostatní námitky jsou pouhým pokračováním zpochybňování skutkových závěrů nalézacího soudu. Z napadeného rozhodnutí tohoto je patrno, že tento věnoval obsahu všech provedených důkazů, jakož i rozporu mezi nimi, dostatečnou pozornost (srov. s. 50 a násl.), přičemž dospěl ke srozumitelnému a logickému závěru o stěžovatelově vině. Ústavní soud postrádá kompetenci, na jejímž základě by mohl takovýto závěr přehodnocovat, neměl-li by se sám dopustit svévole, jež je mu jako všem orgánům veřejné moci zapovězena.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu