ECLI:CZ:US:2015:3.US.3430.14.1
sp. zn. III. ÚS 3430/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Lepíkové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2013 č. j. 15 Co 693/2013-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a pro zásah do jejího vlastnického práva dle čl. 11 Listiny - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 28. 3. 2013 č. j. 112 EC 155/2011-131, vydaný v řízení o zaplacení 501 265,40 Kč, ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelka (v řízení žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci - Českomoravské stavební spořitelně, a. s., "na náhradu nákladů řízení částku 52 008,53 Kč ... a to společně a nerozdílně se žalovanou 2, které byla nejméně do této výše povinnost k náhradě nákladů řízení uložena ve výroku II napadeného rozsudku"; dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 6 618,70 Kč.
V odůvodnění soud uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky o neúčelně vynaložených nákladech žalobce v souvislosti s jeho zastoupením advokátem, neboť nejde o věc skutkově a právně jednoduchou, žalobce je "přímým" věřitelem nebagatelní pohledávky ze smlouvy o úvěru, a tvrzení, že disponuje "stovkami zaměstnanců a vlastními právními odděleními se zaměstnanými právníky" nejsou ničím podložena. Připomněl dále, že to byla stěžovatelka, která čerpala úvěr značného rozsahu a neplnila své povinnosti dlužníka, což vedlo k zesplatnění úvěru, a její deklarovaná snaha uhradit dluh nenalezla "praktického výrazu v žádném z (jejích) úkonů", neboť k splnění svého dluhu "nezasílala ani minimální splátky". Shodně se soudem prvního stupně měl i odvolací soud za to, že evidování stěžovatelky na úřadu práce není samo o sobě důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by bylo možno úspěšnému žalobci odepřít právo na náhradu jeho nákladů, přičemž ani jiné závažné důvody, na něž ke svým osobním a majetkovým poměrům odkazovala, pro užití §150 o. s. ř k dispozici nejsou. S přihlédnutím k průběhu dosavadního řízení odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že nárok žalobce uznávala a vyvíjela snahu o co nejrychlejší ukončení řízení; poukázal i na to, že pro odvolací řízení si sama zvolila advokáta, ač jí byl předtím pro řízení před soudy ustanoven jiný, a tudíž její náklady takto vynaložené nelze mít za účelné. Ke změně výše nákladů žalobce soud přistoupil s poukazem na nutnost postupovat při stanovení odměny advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12); to, že na nález poukazovala v odvolání i stěžovatelka, nelze považovat za její částečný úspěch ve věci, neboť k této okolnosti byl soud povinen přihlédnout z moci úřední.
Dovolání, které proti usnesení odvolacího soudu stěžovatelka podala, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2014 č. j. 32 Cdo 1064/2014-266 jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti, kterou směřuje výlučně proti usnesení odvolacího soudu, stěžovatelka namítá, že závěry, jež soud učinil ohledně jejích majetkových poměrů ve vztahu k možné aplikaci §150 o. s. ř., jsou "hrubě zkreslené", neboť i nadále trvá její vyživovací povinnost ke zletilé dceři, která v době soudního řízení s ní žila ve společné domácnosti a byla nezaměstnaná, její nemovitost je zatížena zástavním právem ve prospěch žalobce, a v řízení před soudy byla osvobozena od soudních poplatků (oproti majetkovým poměrům žalobce zde byl zjevný nepoměr, čemuž odpovídají i dopady, jež by představovalo nepřiznání náhrady nákladů do jeho majetkové sféry). Náklady vynaložené žalobcem nebyly ani účelné, jestliže lze presumovat jeho materiální i personální vybavenost na takové úrovni, jenž mu umožňuje kvalifikovaně hájit svá práva "i bez pomoci advokátů". Oponenturu si podle stěžovatelky zasluhuje i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem, neboť bez ohledu na to o jakou částku byly sníženy, lze "vždy mluvit o úplném procesním úspěchu stěžovatelky", jestliže "jakákoliv změna ve výroku o náhradě nákladů řízení provedená soudem na základě odvolání jen jednoho účastníka ... je vždy 100% procesním vítězstvím tohoto účastníka". Podle stěžovatelky vycházel odvolací soud i z chybné tarifní hodnoty, když uvažoval výši jistiny v řízení před soudem prvního stupně, ač měl brát v potaz spornou výši nákladů řízení (zde 71 744 Kč).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti primárně dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, přičemž oba soudy svá rozhodnutí v části vztahující se k nákladovým výrokům podrobně a srozumitelně odůvodnily; odvolací soud pak stěžovatelce podrobně osvětlil i principy, za nichž je možné uchýlit se k užití §150 o. s. ř., jakož i to, proč v její věci důvody zvláštního zřetele pro aplikaci tohoto ustanovení neshledal. Což je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum (v jeho procesní větvi) vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou (ve větvi hmotněprávní) jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ani taková situace v dané věci však nenastala.
Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. přitom platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o. s. ř.). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Jelikož stěžovatelka ústavní stížností zpochybňuje závěry odvolacího soudu právě ohledně nákladů řízení, klade se v prvé řadě otázka, zda odvolacím soudem vyložené ustanovení §150 o. s. ř. (s negativním dopadem do jejích poměrů), nemá tyto ústavně relevantní konotace.
Výše předznačené zúžení prostoru ústavněprávního přezkumu nákladových výroků v občanskoprávním řízení je z povahy věci zdůrazněno právě v případech, kdy mu má být podrobena otázka zákonnosti aplikace moderačního ustanovení §150 o. s. ř. Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" totiž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje vskutku extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria; podstatné pak je, že nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Takto rigorózně stanovené podmínky ústavněprávního přezkumu však v dané věci očividně splněny nejsou, a tím má Ústavní soud své možnosti k námitce, že se odvolací soud neuchýlil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., za vyčerpané.
Již jen nad tento rámec, a jen na vysvětlenou stěžovatelce se sluší zaznamenat následující.
Závěr, že by došlo k (opětovnému) zneužití procesního práva žalobce na právní zastoupení, resp. že řízení bylo vedeno primárně právě kvůli přiznání náhrady nákladů řízení, se z řízení před obecnými soudy nepodává (srov. mutatis mutandis nález sp. zn. I. ÚS 3698/10).
Stěžovatelka se evidentně mýlí v představě, že odvolací soud měl v její prospěch k dispozici režim podle §142 odst. 1 o. s. ř.; podle nepřehlédnutelného znění tohoto ustanovení je zde kritériem nikoli jakýkoli úspěch, nýbrž jen úspěch ve věci, a tím ani případný "úspěch" ve smyslu změny nákladového výroku soudu prvního stupně očividně není.
Okolnost, že předmětem odvolání byla toliko otázka výše náhrady nákladů řízení, nemá průmět do určení tarifní hodnoty dle §8 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, pro stanovení výše odměny advokáta, jak se stěžovatelka domnívá, ale je zohledněna v §11 odst. 2 vyhlášky; v její věci pak konkrétně tím, že za úkon právní služby (zde) v podobě vyjádření k odvolání, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé, náležela mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 2 písm. c) vyhl.].
Je namístě tedy shrnout, že výše uvedené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou; napadené rozhodnutí odvolacího soudu za "svévolné" v uvedeném smyslu mít nelze, nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu obecným soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Z důvodů, prezentovaných kupř. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3133/13 či sp. zn. III. ÚS 651/14, nevyvozoval Ústavní soud vůči stěžovatelce nepříznivé důsledky ve smyslu úvahy o nepřípustnosti její ústavní stížnosti vzhledem k tomu, že dostupný opravný prostředek (dovolání) nevyčerpala řádně (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) tím, že jí položené právní otázky nesplňovaly kritéria §237 o. s. ř..
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu