ECLI:CZ:US:2015:3.US.3491.14.1
sp. zn. III. ÚS 3491/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Bělohlávka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014 č. j. 70 Co 224/2014-295, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 5. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Současně se stěžovatel domáhal toho, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2013 č. j.
18 C 262/2012-211 bylo ke stěžovatelově žalobě směřující proti ACQUIRE CZ, s. r. o., určeno, že stěžovatel je vlastníkem bytové jednotky, ve výroku blíže specifikované, a žalované bylo uloženo zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 42 026 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení změněn tak, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení, a dále jím bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Oba nákladové výroky odůvodnil městský soud tak, že i když měl stěžovatel procesní úspěch, není namístě podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") mu náhradu nákladů řízení přiznat. Důvody zvláštního zřetele hodné měly dle městského soudu spočívat v tom, že veškeré listiny, které byly podkladem pro změnu zápisu předmětné bytové jednotky v katastru nemovitostí, dobrovolně podepsal, a podílel se tak na neplatnosti kupní smlouvy, zajišťující stěžovatelův závazek ze smlouvy o půjčce a mající povahu tzv. propadné zástavy, i na tom, že podle ní byla provedena změna zápisu v katastru nemovitostí. Současně městský soud upozornil, že se stěžovatel staví do pozice oběti jednání žalované, přitom si od ní půjčil finanční prostředky, které ve sjednané lhůtě nevrátil, a neučinil tak ani do současné doby.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je "nepodnikatelem" a právně nevzdělanou osobou a že žalovaná je ovládána právně vzdělanými osobami špatné pověsti (bývalým a současným advokátem), že si od ní půjčil 500 000 Kč, a protože půjčku ve sjednaném termínu neuhradil, byla na základě kupní smlouvy, podepsané při sjednání půjčky, žalovaná zapsána jako vlastník předmětné bytové jednotky do katastru nemovitostí. Následně podal žalobu na určení vlastnického práva a byl v tomto ohledu před soudy obou stupňů úspěšný.
5. Následně stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení "z hlediska ústavního práva pokulhává z hlediska principu logiky principu spravedlnosti", že je právně nevzdělaný "nepodnikatel", že je třeba na něj pohlížet jako na spotřebitele, že naopak žalovaná je ovládána osobami právně vzdělanými, neoprávněně podniká v půjčování peněz, přičemž používá nekalé praktiky (lichvářské schéma poskytnutí půjčky), že namísto vymáhání dluhu se chovala jako vlastník bytové jednotky (podala žalobu na její vyklizení), a tím si přivlastňovala hodnoty značně převyšující jeho závazek. Upozorňuje, že je-li sjednána propadná zástava, vždy se jedná o smlouvu, na níž participuje jak "lichvář", tak jeho oběť, a ve většině případů dochází i k nesplácení půjčky. Za této situace by v takovýchto případech podle logiky příslušného senátu městského soudu nikdy nemohlo být rozhodováno podle úspěchu ve věci, opak je však pravdou, neboť takto obecné soudy rozhodují téměř bezvýjimečně. V této souvislosti stěžovatel poukázal na řadu rozhodnutí (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1685/2014) s tím, že postup městského soudu působí v tomto kontextu excesivně a porušuje právní jistotu (že ve skutkově stejných věcech bude rozhodováno stejně).
6. Podle stěžovatele součástí práva na spravedlivý proces je spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení, a pokud městský soud stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal, dal tím najevo, že jednání žalované nepovažuje za jednání společensky škodlivé. Jeho bagatelizací pak dává všem lichvářům zprávu, že jejich konání se může vyplatit, neboť nebudou "potrestáni" v podobě povinnosti nahradit náklady řízení. Zcela neadekvátním se daný postup jeví být z toho hlediska, že jde o spotřebitelský vztah, kde stát svou vlastní právní regulací dal najevo, že je tady nutná zvýšená ochrana spotřebitele jako slabší strany.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Otázkou však je, zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, konkrétně zda nebylo jeho povinností podat dovolání, jež by mohlo v dané věci představovat mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. §236 odst. 1, §237 o. s. ř.). Tak by mohlo být za předpokladu, že by nebylo (objektivně) nepřípustné na základě ustanovení §238 o. s. ř., v daném případě konkrétně podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
9. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu mj. ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem rozhodnutí, jež se takové věci týkalo [viz usnesení ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3164/2013 (tato i následující rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz)]. V situaci, kdy nebyla žádnému z účastníků řízení soudy nižších stupňů náhrada nákladů přiznána, je pak pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto dovolateli podle dovolání odepřely (viz např. usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/2014).
10. V daném případě odvolací soud odepřel stěžovateli jednak náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 42 026 Kč, jež mu byla soudem prvního stupně přiznána, jednak náhradu nákladů odvolacího řízení, kde stěžovatel uplatnil odměnu advokáta za 2 úkony právní služby (zřejmě po 3 100 Kč) včetně dvou paušálních náhrad (po 300 Kč) a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % (č. l. 292 soudního spisu), což v součtu představuje částku přesahující výše uvedený limit (a to o 254 Kč).
11. Nejvyšší soud však v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že přípustnost dovolání je třeba posuzovat zvlášť k (samostatně stojícímu) nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se týká náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, a zvlášť k (samostatnému) nákladovému výroku, který se týká náhrady nákladů odvolacího řízení (viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 33 Cdo 456/2014 a ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. 33 Cdo 1405/2014, usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. 32 Cdo 846/2014 a ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 25 Cdo 1604/2014); z jiných rozhodnutí však lze vyvodit, že naopak rozhodující má být součet příslušných částek (viz např. usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013, ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1397/2014a ze dne 22. 5. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1529/2014).
12. Za této situace nelze stěžovateli klást plně k tíži, že dovolání nepodal, na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že o přípustnosti dovolání náleží rozhodnout pouze dovolacímu soudu (§239 o. s. ř.), přičemž Ústavní soud - zvláště v některých případech - nemůže jeho rozhodnutí dostatečnou měrou předjímat; konkrétně v dané věci přípustnost dovolání závisí na otázce (ne)sčítání nákladových náhrad a případně také na správnosti výpočtu výše nákladů nalézacího řízení soudem prvního stupně a na stanovení výše nákladů odvolacího řízení dovolacím soudem. Z tohoto důvodu, pokud by stěžovatelem eventuálně podané dovolání (pozn.: ze soudního spisu však neplyne, že by stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek uplatnil) bylo ze strany Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl by Ústavní soud posléze podanou ústavní stížnost, směřující proti napadenému rozsudku městského soudu, považovat za pozdě podanou [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3669/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká městskému soudu, že v dané věci neměl aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., nýbrž §142 odst. 1 o. s. ř. Jeho rozhodnutí přitom považuje za nespravedlivé, resp. jeho zdůvodnění za "nelogické", vymykající se současné judikatuře obecných soudů. Ústavní soud musí v prvé řadě podotknout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
15. Věcnou správnost úvahy obecného soudu v tom ohledu, zda jsou naplněny podmínky pro použití §150 o. s. ř., tak není oprávněn přezkoumávat, a to tím spíše, že zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, ponechává široký prostor pro jeho uvážení, zda se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu daného práva využije, či nikoliv, přičemž je limitován jen tím, že jde o výjimku z pravidla, jejíž uplatnění připadá v úvahu jen v mimořádných případech.
16. O protiústavnosti lze v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení hovořit především v těch případech, kdy příslušné soudní rozhodnutí vykazuje rysy svévole, tj. kdy není zdůvodněno vůbec nebo lze příslušné závěry označit za "extrémní", tedy kdy důvody, o které obecný soud své rozhodnutí opřel, buď ve skutečnosti neexistují (resp. nemají žádnou oporu ve spisovém materiálu) nebo jsou zjevně nepřiléhavé (irelevantní). K takovému závěru však v tomto případě Ústavní soud nemohl přesvědčivě dospět.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti důvody, na nichž městský soud postavil svůj závěr, z hlediska jejich existence nezpochybňuje, přičemž nelze ani konstatovat, že by tyto byly z hlediska "zvláštního zřetele" zcela "od věci". Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že za výjimečné může být sotva považováno to, že se stěžovatel taktéž podílel na uzavření neplatné kupní smlouvy, překvapující spíše je, s jakou lehkomyslností, resp. nedbalostí si při vstupu do smluvního vztahu s žalovanou počínal. Co především činí daný případ mimořádným, je skutečnost, že k převodu bytové jednotky a potažmo k danému soudnímu sporu došlo proto, že stěžovatel žalované nevrátil půjčené finanční prostředky, tedy že sám jednal protiprávně. Ve skutečnosti tedy stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud znovu celou věc zhodnotil a přitom položil větší důraz na míru "závadnosti" jednání žalované a menší pak na postup samotného stěžovatele. To však tomuto soudu nepřísluší, neboť ve svém důsledku by šlo o přezkum věcné správnosti daného soudního rozhodnutí. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že Ústavní soud by sám zřejmě spíše akcentoval skutečnosti, na které stěžovatel poukázal ve své ústavní stížnosti.
18. Pokud stěžovatel upozornil na to, že obecné soudy v obdobných případech postupují podle principu úspěchu ve věci, smyslem ustanovení §150 o. s. ř. je umožnit soudu, aby mohl při rozhodování o nákladech řízení postupovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jak již bylo výše zmíněno. Pokud by snad Ústavní soud připustil možnost určitého "zevšeobecnění", jež je dáno dosavadní judikaturou obecných soudů, nemohl by přehlédnout, že mezi jeho úlohy nepatří sjednocování rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů; toto je úkolem Nejvyššího soudu (k důvodům viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13); o tuto možnost, jak plyne z výše uvedeného, se stěžovatel eventuálně připravil, když proti napadenému rozsudku městského soudu nebrojil dovoláním. Jak bylo shora podrobně rozvedeno (sub 7 až 12), pro stěžovatele cesta k Nejvyššímu soudu nebyla jednoznačně uzavřena. Nepostupoval-li po ní stěžovatel, nemůže se domáhat toho, aby na místě Nejvyššího soudu mimo oblast své kompetence vstupoval Ústavní soud.
19. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ani náhradu právního zastoupení podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu