ECLI:CZ:US:2015:3.US.3597.14.1
sp. zn. III. ÚS 3597/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu JUDr. Jiřiny Jägermannové, zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Korunní 127, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. srpna 2014 č. j. 30 Cdo 3263/2014-368, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2013 č. j. 54 Co 198/2013-343, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. ledna 2013 č. j. 43 C 431/2003-328, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 13 E 2843/2010-139, ve znění opravného usnesení ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 13 E 2843/2010-147, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. května 2013 sp. zn. 22 Cdo 4461/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2010 sp. zn. 53 Co 474/2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 2009 sp. zn. 23 C 175/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2012 č. j. 54 Co 241 242/2012-307, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. dubna 2011 sp. zn. 13 E 2836/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. října 2007 sp. zn. 43 C 431/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podáním ze dne 12. 11. 2014 napadla v rubrice usnesení označená rozhodnutí, přičemž v jeho petitu navrhovala zrušit i celou řadu dalších rozhodnutí, která označila jako "návazná či související", která již v některých případech Ústavní soud podrobil svému přezkumu v řízeních o ústavních stížnostech navrhovatelky, která předmětnému podání předcházela.
S ohledem na skutečnost, že podání nesplňovalo náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro ústavní stížnost, vyzval soudce zpravodaj navrhovatelku k odstranění vytčených vad návrhu a jeho doplnění ve smyslu písemného poučení ze dne 4. 12. 2014 s tím, že k odstranění vad návrhu jí byla stanovena 15denní lhůta ode dne doručení písemné výzvy.
Výzvu spolu s poučením převzal jí zvolený advokát JUDr. Vladimír Turek dne 8. 12. 2014. Od této doby běžela navrhovatelce stanovená 15denní lhůta k odstranění vad a doplnění návrhu.
Dne 23. 12. 2014 obdržel Ústavní soud další podání navrhovatelky, jejímž odesílatelem byl nikoli jí zplnomocněný advokát JUDr. Vladimír Turek, ale sama navrhovatelka, byť toto podání bylo podepsáno výše jmenovaným advokátem. Podáním navrhovatelka "rozšířila" petit návrhu o další jí napadená rozhodnutí - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2014 č. j. 13 E 2843/2010-139. Jako přílohu připojila řadu dalších rozhodnutí ve dvou exekučních věcech, včetně opravných usnesení, která však předmětem řízení podle petitu návrhu nejsou.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Lze ji podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového mimořádného opravného prostředku [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu]. K ústavní stížnosti musí být přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, popřípadě také kopie rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu uvedeného v odstavci 4 (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Ačkoli navrhovatelka podle petitu návrhu napadla celou řadu rozhodnutí, nelze z nich dospět k závěru, že posledně uvedená podmínka jimi byla splněna.
Ústavní soud považuje za nutné dále zdůraznit, že přes výslovné upozornění Ústavního soudu, že návrh ze dne 12. 11. 2014 postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, přičemž lustrací dosavadních řízení o ústavních stížnostech navrhovatelky Ústavní soud zjistil, že tentýž nedostatek návrhu jí byl vytýkán opakovaně (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2416/13 a usnesení ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3197/13), navrhovatelka ani ve svém doplňujícím podání tuto vadu návrhu neodstranila. Pouhý poukaz na údajné porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, bez konkrétní, ve vztahu k napadeným rozhodnutím ústavně podložené argumentace, z níž by vyplývalo, že právě ta konkrétní námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení zásadními a obecné soudy či soud dovolací je ve svých rozhodnutích nezohlednily, tento požadavek zákona o Ústavním soudu nesplňuje.
Podání však nesplňuje ani náležitosti návrhu uvedené v ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, včetně petitu návrhu, který i přes výslovné upozornění Ústavního soudu, neodpovídá požadavkům procesního předpisu.
Z návrhu (včetně jeho doplnění) lze tak zjistit pouze povšechné námitky k postupům obecných soudů i soudu dovolacího v různých, blíže neidentifikovaných řízeních navrhovatelky a nesouhlas s jejich právními závěry, k nimž tyto soudy v jednotlivých soudních řízeních dospěly, jakož i kritika jednání jejího bývalého manžela. Nelze však zjistit nic relevantního, v čem spatřuje navrhovatelka ústavněprávní pochybení rozhodujících soudů v pravomocně skočeném řízení.
Navrhovatelka rovněž zcela pomíjí skutečnost, že některá z napadených rozhodnutí, která uvádí v petitu návrhu, byla již předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (k tomu blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 827/10, ze dne 19. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 3897/12 a ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2416/13), přičemž navrhovatelka na výzvu Ústavního soudu neuvedla, jestli jí napadená rozhodnutí soudů druhé instance, jsou posledním procesním prostředkem k ochraně jejího práva nebo jestli o nich bylo dále rozhodováno na základě podaných mimořádných opravných prostředků. Pouze v takovém případě by v řízení o ústavní stížnosti byla zachována lhůta uvedená v ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Nesplnění výše uvedených podmínek výzvy lze však vztáhnout i na celou řadu dalších, navrhovatelkou v návrhu uvedených rozhodnutí soudů nalézacích, u nichž není zřejmé, jestli v řízeních byla stěžovatelkou využita možnost napadnout je řádnými opravnými prostředky či nikoli.
Pokud se týká rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ústavní stížnost žádné námitky proti těmto rozhodnutím či postupu výše označených soudů, z nichž napadená rozhodnutí vzešla, neuvádí, přičemž stěžovatelka tak nečiní ani ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 13 E 2843/2010-139, ve znění opravného usnesení ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 13 E 2843/2010-147.
Ústavní soud musí závěrem konstatovat, že se jen ve velmi málo případech dosud setkal s tak absolutním nezájmem ze strany zastupujícího advokáta o nápravu jemu vytčených zásadních procesních vad a pochybení, jako je tomu v předmětném případě, a to zejména za situace, v níž předmětný návrh ze dne 12. 11. 2014 sepsal kvalifikovaný advokát. Takový přístup advokáta k výkonu advokacie není v souladu s ustanovení §16 a §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, neboť i když se má advokát při své činnosti řídit pokyny svého klienta, tyto pokyny se však nemohou příčit zákonům, přičemž advokát je povinen tuto skutečnost svému klientovi řádně vysvětlit. V opačném případě by povinné zastoupení ať již fyzické či právnické osoby advokátem v řízení dovolacím či řízení před Ústavním soudem bylo nadbytečné.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť navrhovatelka neodstranila vady návrhu ve lhůtě jí k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj