ECLI:CZ:US:2015:3.US.3605.14.1
sp. zn. III. ÚS 3605/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Sojkovska s. r. o., IČ 27236200, se sídlem Praha 6, Sojkovská 735/1, zastoupené JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem Malá 4, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 26 Cm 106/2010-164, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 4 Cmo 47/2013-186 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014 č. j. 32 Cdo 1041/2014-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 14. 11. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že obecné soudy svým postupem porušily její ústavní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to z důvodu, že si počínaly formalisticky, že nerespektovaly obsah projevů vůle účastníků smluvního vztahu, ignorovaly ustálenou praxi Nejvyššího soudu a nezdůvodnily svá rozhodnutí tak, aby byl patrný vztah mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem významným z hlediska právního posouzení.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení částky 1 149 430,10 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované Restav-Praha, s. r. o., náhradu nákladů řízení 74 868 Kč. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek městského soudu potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31 944 Kč. Uvedené soudy vyšly z toho, že stěžovatelka neprokázala odpovědnost žalované z uzavřené smlouvy o dílo č. 06/013 ze dne 28. 2. 2007, a ani to, že by došlo k uzavření nové smlouvy o dílo, takže dílo realizované žalovanou nemohlo být vadné a stěžovatelce nárok na slevu z ceny díla nevznikl.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání s tím, že pokud stěžovatelka kritiku právních závěrů odvolacího soudu založila na skutkových námitkách, nejde o vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že s žalovanou uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek provést rekonstrukci objektu. Při realizaci rekonstrukce došlo k zániku předmětu díla, načež strany smlouvy jednaly o uzavření smlouvy o dílo na zhotovení nové stavby, avšak k dohodě došlo pouze ohledně zhotovení stavební jámy dle projektu Ing. Miloše Pohorského ze dne 20. 4. 2007, žalovaná však toto dílo zhotovila v rozporu s tímto projektem, tedy vadně.
5. Obecným soudům následně stěžovatelka vytýká jako "formalistický" jejich závěr, že žalované povinnost zhotovit dílo podle projektu Ing. M. Podhorského nevznikla, neboť ve smlouvě o dílo č. 06/013 není na tento projekt odkaz. Dle stěžovatelky nevzaly totiž v potaz chování účastníků smluvního vztahu, resp. nezodpověděly otázku, proč byl projekt zpracováván na základě podkladů dodaných žalovanou, proč žalovaná prováděla měření stavební jámy podle projektu, proč je v dokumentu s názvem "Zpětné předání staveniště" výslovně uvedeno, že se zde nachází stavební jáma v rozsahu a kvalitě dle předmětné projektové dokumentace, a proč žalovaná v rámci vyřizování reklamace požadovala dodání dokumentů vztahujících se k jámě zhotovené podle uvedeného projektu.
6. Stěžovatelka má za to, že soudy nižších stupňů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 338/2012) nezkoumaly právně relevantní vůli účastníků, vycházející z jejich následného chování, a že nerespektovaly zákonná výkladová pravidla, plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2011 sp. zn. 23 Cdo 332/2010). V souvislosti s tím stěžovatelka argumentuje, že odmítnutí použití dané judikatury bez jakékoliv argumentace je ústavně nekonformní, neboť nese znaky jurisdikční libovůle a je v rozporu s požadavkem právní jistoty.
7. Stěžovatelka také namítá, že městský soud provedl důkaz projektovou dokumentací ze dne 20. 4. 2007 či listinou "Zpětné předání staveniště" (viz výše), přesto však spolu s vrchním soudem dospěly k závěru, že závazek žalované zhotovit stavební jámu dle daného projektu nevznikl. Z odůvodnění jejich rozsudků přitom není patrný vztah mezi provedenými důkazy a předmětným skutkovým závěrem, který je významný z hlediska právního posouzení.
8. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 16 Cm 185/2009 se na žalované (z titulu smluvní pokuty) domáhala zaplacení částky 2 107 398 Kč (pozn.: správně zřejmě 335 603 Kč s příslušenstvím), tato žaloba však byla zamítnuta se zdůvodněním, že závazek žalované plynoucí z téže smlouvy o dílo zanikl pro nemožnost plnění, v souzené věci však soudy dospěly k závěru, že závazek ze smlouvy o dílo nezanikl, a proto nemohlo být plněno na základě jiného právního vztahu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
11. Úvodem možno poznamenat, že stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá mj. zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu, nicméně žádné výhrady vůči němu nevznáší, a tudíž ani není zřejmé, proč by z hlediska ústavnosti nemohlo obstát. Jak přitom již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nesprávnost právního posouzení ze strany odvolacího soudu vyvozuje z nesprávných skutkových závěrů, tedy že mezi účastníky došlo k uzavření nové ústní dohody. Obdobná situace nastala i v ústavní stížnosti, kde stěžovatelka vytýká soudům nižších stupňů, že věc po právní stránce nesprávně, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudily, nicméně její jádro spočívá ve vyjádření nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů soudy nižších stupňů, které následně dospěly k závěru, že nová smlouva mezi stěžovatelkou a žalovanou uzavřena nebyla.
12. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Jde-li o tzv. důkazní řízení, mezi vady, jimž lze přiznat ústavněprávní rozměr, patří existence "extrémního rozporu" mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [srov. např. usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Samotná námitka vadného hodnocení důkazů opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení v ústavním systému, resp. z něho plynoucímu vztahu k obecné justici (viz výše) - nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Proto je také na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čemž by měl tento rozpor (jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou) spočívat, minimálně by mělo být možné tyto skutečnosti vyvodit z obsahu ústavní stížnosti.
14. V souzené věci bylo povinností stěžovatelky prokázat své tvrzení, že mezi ní a žalovanou došlo - a to vedle smlouvy o dílo č. 06/013 ze dne 28. 2. 2007, včetně jejího dodatku č. 1 ze dne 12. 4. 2007 a dodatku č. 2 ze dne 21. 10. 2008 - ústní formou k uzavření (další) smlouvy o dílo a že jejím obsahem byla povinnost žalované provést zajišťovací práce na stavební jámě podle projektu Ing. M. Podhorského ze dne 21. 4. 2007. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především argumentuje listinou "Zpětné předání staveniště" ze dne 13. 8. 2009, ve které mělo být uvedeno, že se "zde nachází stavební jáma v rozsahu a kvalitě dle projektové dokumentace zpracované Ing. Milošem Podhorským", přičemž namítá, že ji městský soud neprovedl jako důkaz, stejně jako tomu bylo v případě předmětného projektu. Jak ale plyne z protokolu o jednání ze dne 7. 11. 2011 (viz č. l. 121 soudního spisu), městský soud i tyto důkazy provedl, pouze se ve svém rozsudku nezabýval důkazem prvně uvedeným, nicméně toto možné pochybení napravil vrchní soud, jenž tento důkaz v odvolacím řízení provedl znovu (viz č. l. 184 soudního spisu), přičemž z odůvodnění rozsudku tohoto soudu plyne, že jej v rámci hodnocení důkazů vzal v úvahu.
15. Jak je přitom patrno z uvedené listiny, k předání staveniště mělo dojít vzhledem k zániku smlouvy o dílo č. 06/013 s tím, že se v něm nachází "staticky zabezpečená jáma v rozsahu (pozn.: k čemuž bylo doplněno "dle dodatku č. 2 smlouvy č. 6/013") a provedení, jak je popsáno v projektové dokumentaci zpracované panem Ing. Milošem Podhorským ze dne 20. 4. 2007" (viz č. l. 87 soudního spisu, příloha č. 39). Nehledě na to, že nejde o jediný relevantní důkaz (srov. níže), je zjevné, že obsah listiny byl poněkud jiný, než stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla - nevyznívá totiž tak jednoznačně (srov. "v rozsahu a kvalitě dle projektové dokumentace" v. "v rozsahu a provedení, jak je popsáno v projektové dokumentaci").
16. Na straně druhé jsou zde skutečnosti, o které opřel svůj závěr městský soud (tyto plynou také z dokazování v související věci vedené pod sp. zn. 16 Cm 185/2009), a jež verzi žalované, že došlo k uzavření ústní dohody v tom smyslu, že dílo bude provedeno podle předmětné projektové dokumentace, odporují. Jak plyne z provedeného dokazování, účastníci uzavřeli dne 28. 2. 2007 smlouvu o dílo č. 06/013, která se týkala rekonstrukce objektu v Praze 6 (viz č. l. 87, příloha č. 1), v průběhu realizace smlouvy se však zjistilo, že vzhledem k havarijnímu stavu objektu nebylo možné provést dílo tak, jak bylo sjednáno. Z tohoto důvodu dne 12. 4. 2007 došlo k uzavření dodatku č. 1, jímž byly sjednané práce rozšířeny o bourací práce (č. l. 87, příloha č. 15) a jeho součástí byla rekapitulace přípočtů a odpočtů a jejich přehled. Dne 15. 6. 2007 vydal stavební úřad výzvu k bezodkladnému zastavení stavebních prací s tím, že změna stavby byla zahájena před vydáním rozhodnutí (příl. č. 17), dne 28. 6. 2007 žalovaná požádala o povolení k dokončení zajištění stavební jámy z důvodu ohrožení lidských životů i okolních komunikací, pozemků a objektů (příl. č. 18), k čemuž byl udělen souhlas sdělením ze dne 12. 7. 2007 (příl. č. 19), dne 14. 8. 2007 bylo žalovanou stavebnímu úřadu oznámeno ukončení zajišťovacích prací (příl. č. 20). Dne 21. 10. 2008 byl podepsán dodatek č. 2 (příl. č. 25), přílohou kterého byla rekapitulace přípočtů a dopočtů, spis obsahuje také (nepodepsaný) návrh tohoto dodatku (již) ze dne 17. 5. 2007, podle něhož mělo dojít k úpravě předmětu smlouvy tak, že se doplňuje do čl. II bodu 1 Smlouvy o dílo č. 06/013 text "zajištění stavební jámy, dílo nelze dle projektu realizovat, další postup bude dohodnut" (příl. č. 24). Žalovaná uvedenou situaci vysvětlila v řízení před soudem prvního stupně tak, že k uzavření dodatku č. 2 došlo na její naléhání "dlouho po vlastním provedení a uhrazení těchto prací" (viz č. l. 74; srov. rovněž příl. č. 40 - stěžovatelkou nepodepsaný "dílčí předávací protokol" ze dne 15. 8. 2007).
17. Z výše uvedených skutečností lze usuzovat, že během bouracích prací dle dodatku č. 1 (či po jejich dokončení) došlo mezi stěžovatelkou a žalovanou k uzavření ústní (či konkludentní) dohody, jejímž předmětem bylo provedení zajišťovacích prací na stavební jámě. První otázkou přitom je, zda daným postupem nedošlo k určité změně předmětu smlouvy o dílo č. 06/013, a tedy zda nešlo o neplatný právní úkon pro nedostatek formy, a to vzhledem k jejímu čl. XII bodu 1, podle něhož bylo možné smlouvu měnit jen písemně. V této souvislosti nutno předně poznamenat, že není zcela zřejmé, co přesně bylo obsahem uvedené dohody, dle všeho byl její předmět (víceméně) totožný s později uzavřeným dodatkem č. 2, což lze vyvodit z vývoje událostí, jak byly popsány stěžovatelkou v ústavní stížnosti a podrobněji účastníky řízení v jejich písemných vyjádřeních adresovaných soudu, tedy že při realizaci smlouvy o dílo se ukázalo, že nelze provést rekonstrukci objektu, ale že půjde o novostavbu, načež strany jednaly o uzavření dodatku č. 1 až 3, přičemž již v průběhu jednání o dodatku č. 2 žalovaná prováděla zajišťovací práce (v tomto rámci možno poukázat i na porovnání dodatku č. 2 s jeho návrhem ze dne 17. 5. 2007, kde v obou jsou uvedeny stejné částky, jde-li o úpravu ceny dodávky, a také jejich přílohy se shodují).
18. Ze skutečnosti, že smluvní strany se zpožděním přistoupily k uzavření zmíněného dodatku č. 2, lze pak vyvodit, že nikdy neměly v úmyslu uzavřít novou, resp. další smlouvu (míněno smlouvu zcela samostatnou a odlišnou od té, jež plyne z dodatku č. 2) a opustit tak "režim" dosavadní smlouvy o dílo č. 06/013, včetně jejího ujednání v čl. XII bodě 1, ale takto písemně "stvrdit" již existující dohodu. S ohledem na to lze spornou ústní dohodu považovat za platný právní úkon pouze v takovém rozsahu, v jakém byl nedostatek formy (dodatečně) zhojen právě uzavřením písemného dodatku č. 2. Z něho lze vyvodit, jaké práce se žalovaná zavázala vykonat (v tomto ohledu dle všeho není mezi účastníky sporu), nikde však není uvedeno, že by dílo v podobě zajišťovacích prací mělo být provedeno na základě zmíněného projektu, resp. že by mělo vyhovovat parametrům, které z něho plynou; v tomto bodě možno podotknout, že stěžovatelka se sice dovolává judikatury Nejvyššího soudu, avšak již nespecifikuje, jaké ustanovení předmětné (písemné) smlouvy mělo být vadně vyloženo, což je však dáno tím, že ústavní stížnost je postavena na předpokladu, že existuje jiná (platná) ústní smlouva o dílo. Nelze sice vyloučit, že žalovaná podle předmětného projektu zajišťovací práce fakticky (zcela či dílem) prováděla, což by ostatně dávalo odpověď na otázky, které stěžovatelka klade v ústavní stížnosti, podstatné však je především to, zda takový závazek žalovaná převzala (resp. zda tuto skutečnost stěžovatelka v řízení s dostatečnou jistotou prokázala).
19. V případě písemné smlouvy o dílo č. 06/013 a jejích dodatků k takovému závěru dospět nelze, což stěžovatelka ani netvrdila. Kromě toho nelze postavit najisto, zda takové ujednání vůbec bylo obsahem předchozí ústní dohody (byť neplatné); některé skutečnosti, jež jsou uvedeny v ústavní stížnosti, totiž stěžovatelčině skutkové verzi nasvědčují (viz výše), jiné (např. že daný projekt není vůbec zmiňován v později uzavřeném dodatku č. 2 ani v korespondenci stavebního úřadu a žalované) naopak dávají za pravdu tvrzením žalované. Z hlediska poslání Ústavního soudu (blíže sub 12) z toho vyplývá podstatný závěr pro úsudek ohledně opodstatněnosti ústavní stížnosti, totiž že za této situace nelze hovořit o tom, že by skutkové závěry obecných soudů byly svévolné, tj. stály by zcela bez opory v provedených důkazech, a proto nic nesvědčí ve prospěch závěru o existenci případné ústavně relevantní (kvalifikované) vady v podobě zmíněného "extrémního rozporu". Možno dodat (byť stěžovatelka v daném ohledu žádné námitky nevznáší), že ke stejnému výsledku by bylo možné dospět nejen na základě důkazů, z nichž obecné soudy vycházely, popř. které zhodnotily v napadených rozhodnutích, ale i s ohledem na další (listinné) důkazy ve spise založené, na něž účastníci ve svých písemných podáních poukazovali, a které zůstaly mimo pozornost soudů nižších stupňů (viz výše), zřejmě proto, že je nepovažovaly za dostatečně relevantní.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také vytýká obecným soudům rozdílné právní závěry, k nimž dospěly v souzené věci a ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 16 Cm 185/2009, podle kterých měl závazek žalované zaniknout pro nemožnost plnění. Ani to však nedosahuje ústavní relevance, když zde Ústavní soud v tomto ohledu rozpor nevidí. Je totiž zřejmé, že původní závazek žalované, plynoucí z předmětné smlouvy o dílo (tj. bez dodatků č. 1 a 2), nemohl být splněn kvůli stavu rekonstruovaného objektu, a tudíž nemohl vzniknout stěžovatelce ani nárok na smluvní pokutu. V souzené věci však nešlo o původní závazek, ale o nový závazek tak, jak plyne z dodatku č. 2, tj. provést na stavební jámě zajišťovací práce.
21. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu