ECLI:CZ:US:2015:3.US.3609.14.1
sp. zn. III. ÚS 3609/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Fojtíkové, zastoupené Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou, AK se sídlem Milovice, Rakouská 686, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 7. 10. 2014 č. j. 6 C 337/2013-58, za účasti Okresního soudu v Blansku, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 15. 11. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2014, Lenka Fojtíková (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutí byla porušena základní práva dle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí vydané v řízení o 704 Kč zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se v civilním řízení proti žalovanému Městu Blansko domáhala vrácení částky 704 Kč, kterou žalovanému uhradila jako místní poplatek za svoz odpadů, s tvrzením, že v oblasti, kde má žalobkyně rekreační nemovitost, tato služba zajištěna není.
Dne 7. 10. 2014 rozsudkem č. j. 6 C 337/2013-58 Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že zaplacením částky 704 Kč žalobkyni nemohla vzniknout škoda, neboť zde chybí porušení právní povinnosti žalovaným; rovněž nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení žalovaného, neboť předmětný poplatek vybírá podle právních předpisů.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakovala své tvrzení o porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny a citovala jejich znění. Dále uvedla, že její spor byl ve veřejném zájmu a tudíž nemůže být považován za bagatelní. Bez podrobnější argumentace stěžovatelka dále tvrdila porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 2 a 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Důvody, pro které okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozsudku, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry okresního soudu, při rozhodování o uplatněném nároku stěžovatelky.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry okresního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění, plně odkázat.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou žalované částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takový protiústavní exces v projednávaném případě nebyl shledán.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu