ECLI:CZ:US:2015:3.US.3681.14.1
sp. zn. III. ÚS 3681/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastislava Mikuly, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2014 č. j. 21 Cdo 2089/2013-93 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2012 č. j. 55 Co 225/2012-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítá porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 34 Listiny základních práv EU, čl. 6, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004.
2. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal, aby mu Ministerstvo obrany zaplatilo částku 1 390 731 Kč s příslušenstvím jako doplatek výsluhového příspěvku za období od 1. 3. 1996 do 28. 2. 2011. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako bývalému vojáku z povolání mu byl přiznán rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen "VÚSZ" ze dne 17. 3. 1994 výsluhový příspěvek na dobu od 1. 3. 1994 do 29. 3. 2013 ve výši 4 500 Kč měsíčně. Tento příspěvek byl potom valorizován, avšak v rozhodnutí ze dne 4. 8. 1995 VÚSZ sdělil, že "na základě zákona č. 34/1995 Sb. přehodnotil celkovou započitatelnou dobu činné služby rozhodnou pro výpočet výsluhového příspěvku", omezil jeho výplatu pouze na období dvou let od propuštění ze služebního poměru do 29. 2. 1996 a zrušil své rozhodnutí o jeho přiznání. K odvolání stěžovatele odvolací orgán (Ministerstvo obrany) rozhodnutím ze dne 25. 9. 1995 naposled uvedené rozhodnutí VÚSZ potvrdil. Stěžovatel pak již dalších právních prostředků obrany proti rozhodnutí odvolacího orgánu nevyužil. Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2010 přiznal VÚSZ žalobci starobní důchod; námitkám stěžovatele, že měla být zohledněna správná výše výsluhového příspěvku a přiznán doplatek důchodu odvolací orgán (Ministerstvo obrany) nevyhověl a rozhodnutím ze dne 25. 6. 2010 rozhodnutí o přiznání starobního důchodu potvrdil.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31. 10. 2011 č. j. 8 C 39/2011-17 řízení zastavil. Vycházeje z ustanovení §7 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a z ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. soud prvního stupně dovodil, že nemá pravomoc ve věci rozhodovat, protože nárok žalobce vyplývá ze služebního poměru vojáka, který je svou povahou veřejnoprávním poměrem, zcela odlišným od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Věc byla postoupena ministru obrany.
4. K odvolání (stěžovatele i Ministerstva obrany jako žalovaného) Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházeje z ustálené judikatury dovodil, že ani dříve platný zákon č. 76/1959 Sb., ani současně platný zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, nesvěřují pravomoc k jednání a rozhodnutí o výsluhovém příspěvku soudům ve smyslu §7 občanského soudního řádu, ale služebním orgánům, jak jsou vymezeny v ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ohledně nedostatku pravomoci, neboť podanou žalobou vlastně uplatňuje své právo na náhradu škody vzniklé zastavením vyplácení výsluhového příspěvku a následně i nesprávně vypočítanou výší starobního důchodu.
5. Napadeným rozhodnutím zamítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako neopodstatněné. V odůvodnění mj. uvedl, že výsluhový příspěvek "je součástí systému dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního poměru" a "nelze (jej) chápat jako součást odměny za práci, nýbrž jako samostatný příjem, který nebyl součástí tzv. služebního příjmu, a není ani součástí platu příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního příjmu odůvodněnou do určité míry sociálními důvody". Nejvyšší soud poukázal též na veřejnoprávnost služebního poměru vojáka z povolání, který se výrazně odlišuje od poměru pracovního, jenž je povahy soukromoprávní. Pravomoc rozhodovat v těchto věcech nepřísluší soudu v občanském soudním řízení, a to ani ve smyslu §7 odst. 3 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že výsluhový příspěvek je nárok občana na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil, a proto zaměstnavatel nepředkládá evidenční listy důchodového pojištění České správě sociálního zabezpečení, ale předkládá je orgánu ministerstva obrany, vnitra a spravedlnosti podle toho, který orgán je příslušný k rozhodování o dávkách důchodového pojištění (§39 zákona č. 582/1991 Sb.). V případě stěžovatele je to VÚSZ podle §110 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. Tento orgán podle §9 odst. 2 téhož zákona rozhoduje o dávce důchodového pojištění vojáka z povolání a provádí její výplatu, protože Ministerstvo obrany je podle §3 odst. 3 písm. f) téhož zákona orgánem sociálního zabezpečení. Stěžovatel rovněž odkazuje na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, podle něhož přiznaný výsluhový příspěvek, jakožto přiznaný nárok občana na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil, nelze snížit, změnit, pozastavit, odejmout nebo konfiskovat.
7. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §70 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, kde zákonodárce deklaruje, že důchody starobní, invalidní, částečné invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí, přiznané před 1. lednem 1996 se považují za starobní, plné invalidní, částečné invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí důchody podle tohoto zákona, a to ve výši, v níž náležely ke dni 31. prosince 1995, včetně zvýšení důchodu o pevnou částku podle zvláštních zákonů, pokud se dále nestanoví jinak. Takto přiznané důchody, které byly zvýšeny stejně jako výsluhový příspěvek zákonem č. 183/1994 Sb. a zákonem č. 76/1995 Sb., byly a jsou vypláceny jako důchody i po 1. 1. 1996. Výsluhový příspěvek - důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil - však již za důchod považován není, v čemž stěžovatel spatřuje porušení shora vymezených základních práv.
8. Stěžovatel se domnívá, že mu byla nezákonným způsobem ukončena výplata výsluhového příspěvku a byla mu upřena možnost bránit se proti tomuto rozhodnutí účinnými opravnými prostředky. Pokud by dovolací soud napadenou věc přezkoumal, musel by podle stěžovatele dojít k závěru, že o výsluhovém příspěvku, částečném invalidním důchodu a starobním důchodu rozhoduje pouze VÚSZ (viz zákon č. 582/1991 Sb., který určuje, že o dávkách důchodového pojištění vojáků z povolání rozhoduje orgán Ministerstva obrany, nikoli služební funkcionář). Dovolací soud navíc zcela odhlédl od námitek stěžovatele, jimiž se dovolává nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. Stěžovatel k tomu poukazuje na případnou povinnost dovolacího soudu položit ve vztahu k tomuto nařízení předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU.
9. Za porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel považuje skutečnost, že ve věci nebylo nařízeno jednání, soudy rozhodovaly bez dávkového spisu stěžovatele. Stěžovatel zároveň poukazuje na odlišné rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci, a sice na usnesení ze dne 13. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 3517/2012. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nezákonné i z důvodu, že sekce personální odbor platové politiky a sociálního zabezpečení Ministerstva obrany nemá způsobilost být (vedlejším) účastníkem řízení, neboť není příslušným orgánem, kterému toto postavení zvláštní právní předpis přiznává. Stěžovatel navrhuje veřejné projednání své věci.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.
13. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dovolacího soudu je patrno, že stěžovatel požadoval u obecného civilního soudu přezkum své věci, jejíž podstatou je domnělý nárok na škodu vzniklou omezením výplaty výsluhového příspěvku. Stěžovatel neuznává rozhodnutí VÚSZ, jímž došlo k omezení původně přiznaného výsluhového příspěvku, a proto se u soudu domáhá vyplacení doplatku výsluhového příspěvku do původně přiznané výše, neboť původně přiznaný nárok považuje za nepromlčitelný. Pravomoc soudů, která dle napadených rozhodnutí není dle §7 občanského soudního řádu v této věci dána, stěžovatel odvozuje od svého názoru, že výsluhový příspěvek je nárokem občana na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil. V napadených rozhodnutích obecných soudů je však právní závěr o nedostatku pravomoci věc projednat a rozhodnout v občanském soudním řízení vysloven na základě skutečnosti, že stěžovatel odvozuje svůj nárok ze služebně právního vztahu, který do přezkumné pravomoci civilního soudnictví nespadá.
14. Ústavní soud se ztotožňuje s právním hodnocením v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vychází rovněž z judikaturních závěrů Ústavního soudu k povaze a charakteru výsluhového příspěvku, jakož i k ústavnosti změny právní úpravy (s ohledem na její zpětnou účinnost), na základě níž došlo k omezení výplat těchto příspěvků [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (107/1996 Sb., N 16/5 SbNU 107) a ze dne 30. 4. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 17/96 (126/1997, N 46/7 SbNU 315)]. Závěr, že výsluhový příspěvek má povahu dávky sociálního zabezpečení, která se odvozuje ze služebního poměru a rozhoduje o ní na základě relevantní právní úpravy služební orgán (§2 odst. 2, §144 až 158 zákona č. 221/1999 Sb.), koresponduje se zněním relevantní právní úpravy, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Stejně tak je možné aprobovat - ve vztahu k tvrzení stěžovatele v dovolání, že se svou žalobou vlastně domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem VÚSZ, spočívající v nevyplacených částkách výsluhového příspěvku - závěry dovolacího soudu, že na veřejnoprávní povaze právního vztahu mezi stěžovatelem (jakožto bývalým vojákem z povolání) a státem (resp. jeho jednotlivými orgány) nemůže nic změnit ani způsob, jakým stěžovatel procesně uplatnil svůj požadavek na zaplacení nevyplacené částky výsluhového příspěvku, když žalobou ve smyslu §80 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2013) o splnění povinnosti bylo lze uplatňovat nároky jen z právních vztahů spadajících do kompetence soudů dle §7 odst. 1 občanského soudního řádu.
16. K tomu Ústavní soud dodává, že jakkoli zjevně není ve věci výsluhového příspěvku stěžovatele dána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, stěžovatel měl proti rozhodnutí příslušného služebního orgánu k dispozici opravné prostředky, a to zejména odvolání (viz §153 a násl. zákona č. 221/1999 Sb.), a po jejich vyčerpání pak zejména žalobu proti rozhodnutí odvolacího orgánu o takovém opravném prostředku ve smyslu 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Bylo tedy na stěžovateli, zda a jakým způsobem uplatní opravné prostředky proti rozhodnutí služebního (správního) orgánu, s nímž nesouhlasí. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani subjektivní postoj stěžovatele k rozhodnutí služebního orgánu o omezení výsluhového příspěvku jako k nezákonnému či neplatnému (stěžovatel jej "neuznává"), neboť za předpokladu, že takové rozhodnutí nebylo zrušeno k tomu příslušným orgánem veřejné moci, platí zde presumpce správnosti správních aktů. O případnou revizi či zrušení takového aktu služebního (správního) orgánu, jenž se dotýká stěžovatelových práv, je přitom nutno brojit v souladu s příslušnými procesními pravidly; jen tak může být (ze strany soudů) předmětem přezkumu věcná správnost takového aktu.
17. Ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatele (tvrzená nepromlčitelnost nároku na výplatu jednou přiznané dávky důchodového pojištění ve vazbě na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, případná povinnost dovolacího soudu položit ve vztahu k tomuto nařízení předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU, stejně jako namítaná nezákonnost ve vztahu ke způsobilosti Ministerstva obrany být vedlejším účastníkem řízení) lze konstatovat, že s ohledem na absenci pravomoci soudu k rozhodnutí ve věci, která představuje stěžejní podmínku pro vedení soudního řízení, zde nebyl dán prostor pro jejich posouzení. Považuje-li stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces skutečnost, že v jeho věci před obecnými soudy nebylo nařízeno jednání, lze uvést, že z povahy rozhodnutí o zastavení věci pro (neodstranitelný) nedostatek podmínek řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu je nutno k vydání takového rozhodnutí přistoupit bez dalšího (nařízení jednání v takové věci by bylo zjevně nehospodárné). Poukazuje-li pak stěžovatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 13. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 3517/2012, jednalo se o procesně poněkud jiný případ (žalobce v této věci se změnou žaloby domáhal ochrany před nečinností orgánu veřejné moci a soudy proto - dle zrušujícího výroku Nejvyššího soudu - měly postupovat podle §104b odst. 2 občanského soudního řádu), přičemž ani zde nebyla shledána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení k věcnému projednání žalovaného nároku na vyplacení výsluhového příspěvku.
18. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto byl návrh stěžovatele usnesením odmítnut mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu