ECLI:CZ:US:2015:3.US.3732.14.1
sp. zn. III. ÚS 3732/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Brachaczkové, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 29 NSČR 85/2014-P12-20, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2014 č. j. 3 VSOL 237/2014-P12-7 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. února 2014 č. j. KSOS 31 INS 25778/2013-P12-2, ve spojení s návrhem na zrušení "zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 26. 11 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2014, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala "návrh na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti", neboť jsou podle stěžovatelky v rozporu s Listinou.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu se podává, že Renáta Gwuzdová (dále jen "dlužnice"), jíž stěžovatelka poskytla dosud nesplacenou půjčku, se insolvenčním návrhem došlým insolvenčnímu soudu dne 17. 9. 2013 domáhala, aby bylo rozhodnuto o jejím úpadku a zároveň o návrhu na povolení oddlužení. Krajský soud v Ostravě vydal téhož dne vyhlášku, kterou oznámil, že bylo zahájeno insolvenční řízení a vyzval věřitele, kteří chtějí své pohledávky uplatnit v insolvenčním řízení, aby podali přihlášku pohledávky. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2013 pak bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice, přičemž lhůta pro řádné přihlášení pohledávek uplynula dne 12. 12. 2013. Stěžovatelka svoji pohledávku přihlásila až dne 10. 2. 2014.
3. Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím odmítl přihlášku stěžovatelky pro její opožděné podání a konstatoval ukončení účasti stěžovatelky jako věřitelky v insolvenčním řízení. Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě k odvolání stěžovatelky napadeným rozhodnutím potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné mimo jiné s tím, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na skutečnost, že se jako věřitelka žalobou na úhradu dluhu domáhala svého práva u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově. Uvedený soud vydal dne 13. 8. 2013 platební rozkaz, kterým dlužnici uložil pohledávku (spolu s příslušenstvím a náklady řízení) zaplatit. Dne 25. 11. 2013 byl však tento platební rozkaz zrušen podle §173 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť se jej nepodařilo doručit dlužnici do vlastních rukou. Současně soud stěžovatelce sdělil, že ve věci bude nařízeno jednání. Následně však Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 30. 1. 2014 stěžovatelku uvědomil o přerušení řízení o žalobě stěžovatelky ke dni 12. 11. 2013 (den zveřejnění usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení dlužnice), neboť jeho předmětem je pohledávka, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou. Stěžovatelka uvádí, že toto usnesení jí bylo doručeno až dne 3. 2. 2014. Stěžovatelka obratem přihlásila svoji pohledávku do insolvenčního řízení.
5. Stěžovatelka je toho názoru, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově jednal naprosto nepřípustně, pokud postupoval výše uvedeným způsobem, s přihlédnutím ke skutečnosti, že byl "informován už v září 2013", přičemž v usnesení o přerušení řízení o žalobě stěžovatelky se odvolává na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014. Stěžovatelka má za to, že se dostala do paradoxní situace, kdy byla jako věřitelka v návrhu dlužnice podané insolvenčnímu soudu označena, avšak o probíhajícím insolvenčním řízení nebyla ze strany soudu včas informována.
6. Stěžovatelka poukazuje na interpretaci přechodného ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 294/2013 Sb."), jak ji provedly obecné soudy, jíž dochází k nepřípustnému retroaktivnímu účinku tohoto zákona, neboť k přerušení nalézacího řízení v dané věci došlo "ex lege" ke dni 12. 11. 2013, ačkoliv účinnost zákona nastala až dne 1. 1. 2014. Stěžovatelka se domnívá, že k přerušení řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově podle §140a insolvenčního zákona (účinného od 1. 1. 2014) nedošlo ke dni prohlášení úpadku dlužnice, ale až ke dni 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým bylo do insolvenčního zákona vloženo právě nové ustanovení §140a. Stěžovatelka pak klade otázku, zda do té doby řízení ve věci jejího žalobního návrhu před Okresním soudem v Karviné - pobočky v Havířově nebylo přerušeno a zda řízení, vedené u tohoto okresního soudu, nemělo být přerušeno již před 31. 12. 2013, neboť mohlo být postupováno přiměřeně podle §263 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013); soud měl tedy stěžovatelku obratem o této skutečnosti informovat a měl ji řádně poučit o jejích procesních právech.
7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že není podnikatelkou, která by se živila poskytováním půjček a následně sledovala insolvenční rejstřík, jestli proti některému z jejích dlužníků nebylo zahájeno insolvenční řízení. Za racionální by stěžovatelka považovala postup, podle něhož by bylo rozhodnutí o úpadku s výzvou doručováno i přímo známým věřitelům. V této souvislosti nesouhlasí též s výkladem §430 insolvenčního zákona, kterým se stanoví způsob vyrozumívání známých věřitelů z jiných členských zemí EU. Závěr, že známý věřitel musí být z některého jiného členského státu Evropské unie než z České republiky, vede podle stěžovatelky k tomu, že cizí státní příslušník či zahraniční právnická osoba mají lepší postavení než vlastní občané a české právnické osoby, které jsou soudu známé, což je v rozporu s principem rovného zacházení.
8. Ve vztahu k navrhovanému zrušení zákona (konkrétně ve vztahu k přechodným ustanovením zákona č. 294/2013 Sb.) se stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti tak, že dochází k nepřípustnému retroaktivnímu účinku tohoto zákona, neboť k přerušení nalézacího řízení došlo "ex lege" ke dni 12. 11. 2013, ačkoliv účinnost zákona nastala až dne 1. 1. 2014. V této souvislosti rovněž stěžovatelka poukazuje na to, že zákon publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 294/2013 Sb. z důvodu rozpuštění Poslanecké sněmovny nepodepsala předsedkyně Poslanecké sněmovny, čímž byl porušen čl. 51 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry zcela potvrdily závěry přijaté v jemu předcházejících rozhodnutích obecných soudů, lze konstatovat, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by ze své pozice mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil.
12. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody nepřípustnosti dovolání. S odkazy na svoji judikaturu, a též na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyšší soud vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že důvody uvedené v dovolání stěžovatelky nezakládají jeho přípustnost. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn jeho závěry v tomto směru přehodnocovat. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudů insolvenčního a odvolacího, jejichž závěry byly dovolacím soudem bezezbytku potvrzeny, pak nelze než konstatovat neopodstatněnost ústavní stížnosti stran tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky.
13. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka snaží zvrátit nespornou skutečnost, totiž že přihlášku do insolvenčního řízení podala jakožto věřitelka opožděně, a tudíž k ní obecné soudy nemohly přihlížet. Jako důvod opožděného podání stěžovatelka označuje postup okresního soudu, který vedl řízení o její žalobě na úhradu dluhu, konkrétně spočívající v tom, že z jeho strany nebyla o možnosti podání přihlášky do insolvenčního řízení včas informována. Ze své pozice nicméně nemůže Ústavní soud než konstatovat, že v takovém postupu, pro nějž navíc není dán podklad v zákonné právní úpravě, nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ta totiž mohla, stejně jako ostatní věřitelé dlužnice, přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení na základě řádně zveřejněné vyhlášky insolvenčního soudu o zahájení insolvenčního řízení, resp. usnesení o úpadku dlužnice. Pokud se stěžovatelka bez jakéhokoliv právního důvodu spolehla na to, že bude o možnosti přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení uvědoměna ještě jiným způsobem, než jak předvídá insolvenční zákon (tj. vyhláškou podle §71 insolvenčního zákona), ke své vlastní škodě se o tuto možnost sama připravila.
14. Jelikož argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, ve vztahu k důvodům dle jejího názoru ospravedlňujícím opožděné podání přihlášky, je prakticky totožná s tím, co uváděla již v řízení před obecnými soudy, postačí v dalším na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Jistě lze připustit, že zakotveným způsobem "doručování" právních aktů insolvenčního řízení jsou na věřitele kladeny vyšší nároky stran obrany svých zájmů a práv. Jakkoliv by jistě bylo možné a vhodné de lege ferenda zakotvit právní úpravu ke známým tuzemským věřitelům vstřícnější (např. zakotvením notifikační povinnosti osoby žádající o povolení oddlužení ve vztahu k jí známým věřitelům), nejedná se o omezení, jež by bylo možné považovat za nepřípustně ingerující do uplatnění práv věřitelů u soudu, tj. v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2766/13, ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1559/13, či ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 507/12, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Ve vztahu k interpretaci §430 insolvenčního zákona ze strany obecných soudů, s níž se stěžovatelka neztotožňuje, postačí rovněž odkázat na judikaturu uvedenou v napadeném rozhodnutí o dovolání stěžovatelky, jež námitku stěžovatelky stran nerovného zacházení s tuzemskými a zahraničními věřiteli dostatečně vyvrací. V judikaturních závěrech Nejvyššího soudu, že s ohledem na veřejný charakter insolvenčního řízení není zvláštní postup vůči tuzemským věřitelům opodstatněný, přičemž úprava obsažená v §430 insolvenčního zákona ve vztahu k věřitelům z členských států Evropské unie (s výjimkou Dánska) představuje ústavně ospravedlnitelnou výjimku, neboť jejím cílem je (v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení), s ohledem na fakt přirozené jazykové bariéry, účinné využití insolvenčního rejstříku coby zdroje informací o insolvenčním řízení.
16. Ústavní soud shrnuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť jí v souzené věci nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u obecných soudů domáhala. Podle obsahu soudních spisů soudy jednaly v souladu se zákonem, návrh stěžovatelky řádně projednaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepředložila ve vztahu k tvrzenému porušení svého práva na ochranu vlastnictví relevantní ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud se omezí na konstatování, že takové porušení v daném případě neshledal.
17. K návrhu stěžovatelky na zrušení zákona, který odůvodňuje jeho nepřípustným retroaktivním účinkem, konkrétně retroaktivním účinkem přechodného ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., Ústavní soud uvádí, že podmínky zahájení meritorního řízení ve věci jeho ústavnosti ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu zde splněny nejsou. Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal, že by aplikace napadených zákonných ustanovení přímo zasáhla základní práva stěžovatelky, neboť přerušení řízení o žalobě stěžovatelky ji nijak neomezilo v možnosti včas uplatnit přihlášku v rámci insolvenčního řízení s dlužnicí, jehož zahájení bylo již v září 2013 veřejně vyhlášeno. Z toho důvodu se Ústavní soud blíže nezabýval argumentací stěžovatelky ve vztahu k nesprávnému výkladu §140a insolvenčního zákona a jeho aplikaci na řízení o její žalobě vedeného u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově.
18. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu