ECLI:CZ:US:2015:3.US.3736.14.1
sp. zn. III. ÚS 3736/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, se sídlem Praha 4 - Michle, Ohradní 65, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, AK Chlost & Svoboda, se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014 č. j. 95 Co 24/2014-45, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 11. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2014, se Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, se sídlem Praha 4 (dále též jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím o nákladech řízení o vyloučení pohledávky z exekuce byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z rozhodnutí mu předcházejícího vyplývají následující skutečnosti.
HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalobkyně") se žalobou ze dne 26. 9. 2013 domáhala proti žalované vyloučení své pohledávky ve výši 100 364 209,10 Kč, postižené exekučním příkazem JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora Exekutorského úřadu Kladno, z exekučního řízení.
Dne 4. 12. 2013 usnesením č. j. 28 C 213/2013-28 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "exekuční soud") řízení zastavil (výrok I), žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na náhradu nákladů řízení částku 412 238 Kč (výrok II) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok III). Exekuční soud konstatoval, že před zahájením řízení žalobkyně podáním ze dne 28. 11. 2013 vzala žalobu v celém rozsahu zpět a současně požadovala náhradu nákladů řízení, která jí byla podle §142 odst. 2 o. s. ř. přiznána, neboť žalovaná zavinila, že řízení bylo zastaveno, pokud žalobkyni neupozornila, že exekuční příkaz, vydaný dne 29. 5. 2013 soudním exekutorem JUDr. Ing. Petrem Kučerou, byl usnesením téhož exekutora ze dne 4. 6. 2013 zrušen.
Dne 28. 8. 2014 usnesením č. j. 95 Co 24/2014-45 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně proti výroku II usnesení exekučního soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 28 C 213/2013-28, uvedený výrok změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 411 238 Kč ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že žalovaná svým chováním zavdala příčinu žalobkyni k podání vylučovací žaloby, která následně pro neexistenci předmětu sporu na základě návrhu žalobkyně byla zastavena. Náklady tohoto řízení zavinila žalovaná svým jednáním. Povinnost žalované byla snížena o část vráceného soudního poplatku.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 8. 2014, a výrokem II předcházejícího usnesení exekučního soudu ze dne 4. 12. 2013, bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť "existuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, přičemž lze dovodit i závažné pochybení soudu." Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že "oba soudy se zcela odchýlily od ustálené soudní praxe ve věcech tzv. excindačních žalob, kdy ve většině případů je aplikováno ustanovení §150 o. s. ř." Podle stěžovatelky se v jejím případě jednalo o " extrémní vybočení z pravidel upravujících řízení", neboť dle jejího názoru soudy "zcela mechanicky přistoupily k rozhodnutí o nákladech s tím, že zastavení zavinil žalovaný." Žalobkyně prý o zastavení exekučního řízení měla a mohla vědět a její žaloba byla podána nedůvodně. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné ve výši nákladů řízení před exekučním soudem a je "v extrémním rozporu s principem spravedlnosti."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, jimiž jí byla uložena povinnost povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 411 238 Kč s odůvodněním, že to byla ona, která svým chováním zavdala příčinu k podání vylučovací žaloby a tak zavinila, že řízení bylo pro neexistenci předmětu sporu zastaveno.
K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.
Z ústavní stížnosti (kromě opakovaného tvrzení, že stěžovatelka nezavinila to, že řízení muselo být zastaveno pro zrušení exekučního příkazu soudního exekutora), ani z jí napadených rozhodnutí obecných soudů žádné skutečnosti svědčící o porušení základního práva na spravedlivý proces neplynou.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti též tvrdila, že "oba soudy se zcela odchýlily od ustálené soudní praxe ve věcech tzv. excindačních žalob, kdy ve většině případů je aplikováno ustanovení §150 o. s. ř.", mohla být její ústavní stížnost posouzena též jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (v daném případě dovolání) ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v souladu s poučením jí poskytnutým odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu