ECLI:CZ:US:2015:3.US.3748.13.1
sp. zn. III. ÚS 3748/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 10. 2013, č. j. 10 Nc 2990/2005-59, za účasti Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníka řízení, a ALD Automotive s.r.o, se sídlem Praha 10, U Stavoservisu 1, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, U První baterie 1, a o návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh vedlejšího účastníka, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mu do tří dnů do právní moci rozhodnutí náklady právního zastoupení vč. DPH, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2013 a doplněnou podáním ze dne 23. 1. 2014, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
2. Stěžovatel vykonával funkci soudního exekutora, avšak z této funkce byl ministrem spravedlnosti ke dni 23. 2. 2011 odvolán pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s exekuční činností.
3. ALD Automotive s.r.o. (vedlejší účastník), coby oprávněný v exekučním řízení, které bylo původně vedeno stěžovatelem coby soudním exekutorem, požádal v této souvislosti z důvodu ztráty důvěry ke stěžovateli exekuční soud o změnu exekutora. Této žádosti bylo vyhověno a zároveň bylo rozhodnuto o tom, že provedením exekuce se pověřuje Mgr. Jan Krejsta, soudní exekutor, Exekutorský úřad Brno-město.
4. Stěžovatel následně vstoupil do předmětného exekučního řízení vedeného Mgr. Janem Krejstou pod sp. zn. 159 EX 00295/11, přičemž žádal, aby nově pověřený soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž mu bude přiznána odměna za dosavadní provádění exekuce ve výši 1.460,- Kč. V této souvislosti uvedl, že mu již byla pravomocně přiznána odměna ve výši 11.100,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč. Protože však stěžovateli dle jeho názoru měla s přihlédnutím k výši jím vymoženého plnění náležet odměna nikoli pouze ve výši již přiznané, ale ve výši 12.560,- Kč, navrhl nově pověřenému exekutorovi, aby rozhodl o tom, že stěžovateli se přiznává též zbývající odměna ve výši 1.460,- Kč.
5. Tomuto návrhu stěžovatele nově pověřený soudní exekutor nevyhověl, když svým příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 7. 2013, č. j. 159 EX 00295/11-108, rozhodl o tom, že stěžovateli se přiznává odměna za exekuci ve výši 0,- Kč. V odůvodnění uvedl, že při stanovení odměny původního exekutora dle §44b odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), je třeba postupovat stejně, jako by došlo k zastavení exekuce, a tedy je třeba zkoumat i míru zavinění původního exekutora. Protože ke změně exekutora došlo zcela zjevně v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, který byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem své funkce, dospěl nově pověřený exekutor k závěru, že ke změně exekutora došlo v důsledku zavinění stěžovatele a stěžovateli proto odměna nenáleží.
6. Právě uvedený příkaz k úhradě nákladů exekuce stěžovatel napadl včasnými námitkami. Tyto námitky však byly usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 10. 2013, č. j. 10 Nc 2990/2005-59, odmítnuty, neboť exekuční soud dospěl k závěru, že stěžovatel není k jejich podání aktivně legitimován, neboť pozbyl funkce soudního exekutora, přičemž námitky proti předmětnému příkazu by byl oprávněn podat pouze tehdy, pokud by nadále funkci exekutora vykonával.
III.
7. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že rozhodnutí exekučního soudu je "projevem naprosté ignorance právních předpisů, neúcty k práci stěžovatele a jeho vlastnický[ch] práv", neboť rozhodnutí exekučního soudu o odmítnutí jeho námitek je založeno na principu "jednou vinen, navždy vinen za cokoliv". Přitom zdůraznil, že jeho odsouzení za spáchání trestného činu nijak nesouvisí s předmětným exekučním řízením, a nijak tedy nesouvisí s projednávanou věcí. Exekuční soud (jakož i nově pověřený soudní exekutor) dle stěžovatele pochybil též v tom, že při rozhodování o jeho odměně neaplikoval ustanovení §44b exekučního řádu. Stěžovatel namítl konečně i to, že napadené rozhodnutí exekučního soudu není přezkoumatelné, neboť z něj není patrné, podle jaké právní normy bylo soudem rozhodnuto.
IV.
8. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Okresní soud v Jinřichově Hradci a vedlejší účastník, ALD Automotive s.r.o. Josef Beneš (povinný v předmětném exekuční řízení), se práva vedlejšího účastníka (konkludentně) vzdal.
9. Okresní soud v Jindřichově Hradci ve svém vyjádření ze dne 18. 6. 2014 poukázal nejprve na to, že stěžovateli byl v souvislosti s jeho odsouzením uložen mj. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu 4 let, přičemž z tohoto důvodu byl také stěžovatel podle §15 odst. 2 exekučního řádu odvolán z funkce exekutora, a to k datu 23. 2. 2011. V důsledku této skutečnosti pak stěžovatel dle názoru soudu ztratil aktivní legitimaci k podávání námitek proti exekučnímu příkazu nově pověřeného exekutora. V projednávané věci navíc dle názoru soudu nejde o případ popsaný v ustanovení §44b exekučního řádu, kdy změna exekutora vyplývající z vůle oprávněného je vázána na souhlas exekutora, který exekuci vede. Pokud pak jde o podíl exekutorů na odvedené práci, je třeba tuto situaci řešit postupem dle §15 odst. 6 exekučního řádu.
10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 2014 sdělil důvody, které jej vedly k podání návrhu na změnu exekutora, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta a Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit mu náklady právního zastoupení.
11. Stěžovatel ve své replice ze dne 6. 8. 2014 vyjádřil nesouhlas s právním závěrem exekučního soudu, že není aktivně legitimován k podání námitek proti exekučnímu příkazu z důvodu, že došlo k zániku jeho funkce. Uvedl, že tento názor, pro který stěžovatel nemůže bránit majetková práva svého podniku (exekutorského úřadu, který mu zůstává až do doby jmenování nového exekutora), je porušováno právo stěžovatele na nerušené vlastnictví.
V.
12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh (včetně ústavní stížností napadeného rozhodnutí) a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
14. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
15. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolával ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (a jeho prostřednictvím též ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny). Z tohoto ustanovení však neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, které stěžovatel za správné pokládá. Pod ochranou tohoto ustanovení jsou toliko situace, kdy interpretace podústavního práva, jíž obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Takové pochybení v postupu exekučního soudu však Ústavní soud v dané věci neshledal.
16. Jádrem nyní posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda stěžovatel byl aktivně legitimován k podání námitek proti příkazu nově pověřeného soudního exekutora, jímž tento rozhodl o nákladech exekuce, které vznikly předtím, než došlo ke změně v pověření k provedení předmětné exekuce, či nikoli. Exekuční soud přitom dospěl k závěru, že stěžovateli toto oprávnění nepřísluší, neboť tento nadále není soudním exekutorem, když byl z této funkce odvolán. Tento závěr pak Ústavní soud považuje za ústavně konformní, neboť nesdílí názor stěžovatele, že by tento právní názor byl výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, a to z následujících důvodů.
17. Podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) exekučního řádu zaniká výkon exekutorského úřadu odvoláním exekutora.
18. Podle ustanovení §16 odst. 1 exekučního řádu platí, že Exekutorská komora České republiky (dále jen "Komora") po jmenování exekutora do exekutorského úřadu exekutorovi ustanoví na jeho návrh zástupce pro případ nemoci, dovolené, pozastavení nebo zániku výkonu exekutorského úřadu anebo z jiných vážných důvodů, pro které nemůže vykonávat svůj úřad. Komora ustanoví zástupce exekutorovi také tehdy, jestliže sám nenavrhl svého zástupce do jednoho měsíce od svého jmenování, a také v případě pozastavení výkonu jeho úřadu.
19. Právě uvedené ustanovení tak zakotvuje institut zástupce exekutora mj. pro případ, že exekutoru zanikne výkon exekutorského úřadu, a to do doby, než bude do úřadu jmenován nový exekutor. Rozsah pravomocí zástupce exekutora je pak ve vztahu k výkonu exekuční činnosti shodný s rozsahem pravomocí zastupovaného exekutora a v jejich výkonu je po dobu zastupování exekutor omezen (srov. §16 odst. 4 exekučního řádu), resp. je těchto pravomocí zbaven, je-li důvodem pro zastupování skutečnost, že původnímu exekutorovi zanikl výkon exekutorského úřadu. Komentářová literatura k otázce pravomocí zastupovaného exekutora uvádí následující: "Právo zastupovaného exekutora vykonávat úkony odvisí od důvodu jeho zastupování; v případě pozastavení jeho činnosti není oprávněn k provádění žádných úkonů zahrnujících pravomoci exekutora. Provozně ekonomický a pracovně právní chod úřadu zajišťuje nadále zastupovaný exekutor (...)" (Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 79). Byť literatura výslovně zmiňuje absolutní suspenzi oprávnění k výkonu exekuční činnosti pouze v situacích, kdy důvodem zastupování je pozastavení činnosti soudního exekutora, je třeba tím spíše (a minori ad maius) usuzovat na absolutní pozbytí všech pravomocí exekutora v případech, kdy důvodem zastupování je skutečnost, že původnímu exekutorovi zanikl výkon exekutorského úřadu. Opačný výklad, tj. výklad, kdy by exekutor, u něhož došlo k zániku funkce, mohl činit úkony související s exekuční činností až do doby, než bude do uprázdněného exekučního úřadu jmenován nový exekutor, představuje z pohledu Ústavního soudu výklad ad absurdum, který není souladný ani s právní úpravou zániku výkonu funkce exekutorského úřadu (§15 exekučního řádu), ani s právní úpravou zástupce exekutora (§16 a násl. exekučního řádu).
20. Jde-li pak o otázku stanovení dosud vzniklých nákladů exekuce ve smyslu §44b odst. 4 exekučního řádu, o níž jde v nyní souzené věci, pak tato otázka není z pohledu Ústavního soudu otázkou provozně ekonomického či pracovně právního chodu exekutorského úřadu, ale jedná se naopak o otázku související s výkonem exekuční činnosti, a to přímo, když v jejím rámci má být určena výše nákladů, které původnímu exekutorovi vznikly právě v souvislosti s jím vykonanou exekuční činností v konkrétní věci. S přihlédnutím k uvedenému je tedy Ústavní soud toho názoru, že oprávněným k uplatnění námitek proti příkazu nově pověřeného exekutora k úhradě nákladů exekuce nebyl stěžovatel, ale jeho zástupce, na nějž odvoláním stěžovatele z funkce přešlo oprávnění vykonávat činnost exekutorského úřadu, tedy v daném případě buď Mgr. Jan Vedral nebo JUDr. Jana Tvrdková. Ústavní soud je však toho názoru, že právě uvedeného si je vědom též stěžovatel, který sám ve své replice uvedl, že zánikem výkonu funkce exekutora nezaniká exekutorský úřad jako takový, když "výkonu funkce odvolaného exekutora se ujímá jeho zástupce ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 exekučního řádu a tento zástupce pokračuje v provozování podniku zvaného exekuční úřad." S přihlédnutím k této skutečnosti pak Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, z jakých důvodů má stěžovatel za to, že exekuční soud tím, že dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele, porušil jeho majetková práva, když mu znemožnil bránit práva jeho "podniku", jestliže stěžovatel zároveň tvrdí, že k provozování tohoto "podniku" není nadále oprávněn on, ale jemu ustanovený zástupce.
21. Jde-li pak o otázku podílu stěžovatele na práci, kterou do doby ztráty své funkce odvedl, ztotožňuje se Ústavní soud s argumentací exekučního soudu obsaženou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, v níž exekuční soud poukázal na to, že tato je určována postupem dle §15 odst. 6 exekučního řádu, tedy na základě dohody exekutora, jemuž zanikl výkon funkce exekutorského úřadu, a nově jmenovaného exekutora, příp. na základě rozhodnutí Komory, která rozhodne podle zásad spravedlivého uspořádání.
22. Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, se nezabýval otázkou, jakým způsobem má být v případech, kdy dojde ke změně exekutora, rozhodováno o dosud vzniklých nákladech exekuce (§44b odst. 4 exekučního řádu). To proto, že stěžovatel svou ústavní stížností napadl toliko rozhodnutí exekučního soudu, v němž se však exekuční soud touto otázkou nikterak nezabýval, když námitky stěžovatele odmítl pouze z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatele.
VI.
23. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
24. Jde-li o návrh vedlejšího účastníka, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mu náklady za právní zastoupení před Ústavním soudem, Ústavní soud uvádí, že zákon o Ústavním soudu stojí na principu, že účastníci a vedlejší účastníci si hradí náklady řízení sami (srov. §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), přičemž postup podle §62 odst. 4 citovaného zákona je postupem výjimečným, kdy případ provázejí mimořádné okolnosti. Ty ovšem v posuzované věci zjištěny nebyly a vedlejší účastník takové skutečnosti v řízení ani netvrdil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu