ECLI:CZ:US:2015:3.US.3772.14.1
sp. zn. III. ÚS 3772/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Hermes Media, a. s., se sídlem Praha 4, V Luhu 754/18, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1215/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014 č.j. 22 Cdo 1773/2014-413, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013 č.j. 13 Co 234/2013-385, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2012 č.j. 8 C 403/2007-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Shora uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a tamního žalobce ke zde specifikované nemovitosti, přikázal je do jeho výlučného vlastnictví, a uložil mu peněžní povinnost ve prospěch stěžovatelky "na vyrovnání jeho podílu". Na základě stěžovatelčina odvolání Městský soud v Praze toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil, a dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala i žalobu pro zmatečnost; dotazem u zástupce stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že tato žaloba byla usnesením téhož soudu ze dne 13. 3. 2015 zamítnuta, a dalším dotazem (k soudu) bylo potvrzeno, že proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("neústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
To platí i v procesní situaci stěžovatelkou otevřené, kdy probíhá řízení o žalobě pro zmatečnost, které je též nadáno potenciálem vyvolat rozhodnutí s kasačními účinky vůči předchozím rozhodnutím, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje současně podanou ústavní stížností.
Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání" výsledku jiného řízení, ať již cestou faktickou nebo formální), je souběžným zahájením řízení o žalobě založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení, event. i do řízení následujícího, svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Nic na tom nemění ani okolnost, že v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka též námitky jiné (věcné), žalobě pro zmatečnost nepodřaditelné (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09 či sp. zn. II. ÚS 93/12, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno řízení o žalobě pro zmatečnost, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.
Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena.
Bude-li totiž posléze žaloba (konečným rozhodnutím) zamítnuta, běží jí nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového rozhodnutí; pakliže jí bude vyhověno, nastane situace obdobná současné potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá (shodně výše zmíněná usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj