ECLI:CZ:US:2015:3.US.3795.14.1
sp. zn. III. ÚS 3795/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloše Ondrušky, zastoupeného Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře BEDRNA a SPOLEČNÍCI, se sídlem Eliášova 922/21, Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. září 2012 č. j. 14 C 116/2012-54 ve znění opravného usnesení ze dne 11. října 2012 č. j. 14 C 116/2012-61, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013 č. j. 24 Co 84/2013-132 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 č. j. 21 Cdo 1519/2014-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 1. 12. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavních práv, konkrétně pak práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na dědění majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě Bc. Miroslavy Helclové, směřující proti Janě Hruškové, stěžovateli, Milanu Schořovi a Jakubu Ondruškovi, určeno, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli MUDr. Miroslavu Schořovi, a dále bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 24 547 Kč.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání žalovaných rozsudek okresního soudu potvrzen a žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 20 163 Kč.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že zčásti není přípustné podle §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.") a zčásti není možné v dovolacím řízení pokračovat, protože stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod než uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.; kromě toho tímto usnesením bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč, a dále jím bylo rozhodnuto, že jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul obsah napadených soudních rozhodnutí a průběh předmětného soudního řízení, přičemž zmínil pochybení, kterých se v něm měly soudy nižších stupňů dopustit (tedy že se žalovaní nemohli vyjádřit ke všem skutečnostem a že soudy vycházely pouze z důkazů předložených žalobkyní). Dále v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že jeho poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 295/10 je nepřípadný; v této souvislosti upozornil, že se citované rozhodnutí týká vydědění a Ústavní soud se v něm podrobně zabýval otázkou respektování autonomie vůle zůstavitele; v této souvislosti stěžovatel vytknul obecným soudům, že z jejich strany nebyla snaha nalézt spravedlivé řešení.
6. Porušení svých ústavních práv pak stěžovatel spatřuje především v tom, že se soudy nezabývaly jím navrženými důkazy, rozhodly pouze na základě důkazů předložených žalobkyní, přičemž skutečnosti tvrzené žalobkyní vzaly za prokázané na základě výpovědí osob jí blízkých. Naopak žalovaní vyslechnuti nebyli a nebyla jim dána možnost svá tvrzení u soudu prokázat. Soud také porušil jeho procesní práva, když jej nepoučil podle §118a a 119a o. s. ř. Následně stěžovatel uzavírá, že tím, že obecné soudy ignorovaly jeho návrhy na doplnění dokazování, porušily jeho právo na spravedlivý proces, a tím, že nerespektovaly vůli zůstavitele, porušily jeho právo na dědění.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Nutno však poznamenat, že namítl-li (eventuálně) stěžovatel, že se nemohl zúčastnit odvolacího řízení, již Nejvyšší soud v napadeném usnesení upozornil, že se jedná o tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti by pak takovou námitku (resp. ústavní stížnost jako celek) bylo nutné považovat za nepřípustnou, a to s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť z ničeho neplyne, že by stěžovatel daný mimořádný opravný prostředek "vyčerpal" (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti nebylo zcela zřejmé, zda stěžovatel tuto námitku skutečně uplatnil nebo se takto jen vyjádřil k průběhu řízení před obecnými soudy, Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 (N 185/67 SbNU 231). Ústavní soud však v této souvislosti musí předeslat, že v projednávané věci by bylo možné ústavní rovinu sice spatřovat v otázce respektování práva vlastníka na pořízení s vlastním majetkem pro případ své smrti podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve vazbě na čl. 32 odst. 1 Listiny, ze kterých vyplývá možnost zákonodárce při dodržení ústavních kautel (čl. 4 odst. 2 Listiny) toto právo omezit, nicméně stěžovatel samotnou úpravu omezení pořizovací svobody nezpochybňuje, a také Ústavní soud - s ohledem na obsah ústavní stížnosti - neshledal, že by projednávaná věc byla takové povahy, aby mohla sloužit k přezkumu ústavnosti právní úpravy dědického práva hmotného platné do 31. 12. 2013, konkrétně pak ustanovení §469a "starého" občanského zákoníku. K tomu dlužno dodat, že nová právní úprava vydědění (srov. §1646 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je (posuzováno z hlediska této věci) prakticky stejná, takže nelze ani vyvozovat, že by došlo ve společnosti k posunu v tom smyslu, že vůli zůstavitele je třeba bezvýhradně respektovat.
11. Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům, že nehledaly "spravedlivé řešení", není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem konkrétně mělo jejich pochybení, jež by bylo z hlediska ústavnosti relevantní, spočívat. Vyjadřuje-li snad stěžovatel tímto způsobem svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Z výše uvedeného plyne, že eventuálně vytýkaná nesprávnost v oblasti interpretace a aplikace citovaného ustanovení, jakožto tzv. podústavního práva, opodstatněnost ústavní stížnosti (sama o sobě) založit nemůže. Je proto na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti také vysvětlil, proč namítaná nesprávnost s sebou nese i porušení ústavnosti, a to (v ideálním případě) označením, o jakou z tzv. kvalifikovaných vad by se mělo jednat, a uvedením důvodů, proč by tomu tak mělo být. V souzené věci, a to s poukazem na nutnost respektování vůle zůstavitele, stěžovatel argumentuje (zřejmě) tak, že nalezené řešení není "spravedlivé". Dovolával-li se v této souvislosti citovaného nálezu Ústavního soudu, resp. nutnosti posuzovat specifické okolnosti každého případu, dalo by se předpokládat, že uvede, jakou konkrétní skutečnost obecné soudy nevzaly v úvahu, ať již prokázána byla, nebo nebyla, ale měla být (viz níže), či jakou skutečnost, jež by byla zjevně irelevantní, naopak do úvahy vzaly, tak aby bylo zřejmé, z jakého důvodu by měla být napadená soudní rozhodnutí "nespravedlivá" (resp. ve zjevném rozporu s obecně uznávanými principy spravedlnosti, kterážto situace představuje jednu z tzv. kvalifikovaných vad, jak byly zmíněny výše). Pouhý obecný poukaz na autonomii vůle zůstavitele stran nakládání se svým majetkem pro případ smrti nelze v tomto ohledu považovat za postačující, neboť tato vůle má své zákonem stanovené meze (viz výše), a tyto dle závěrů obecných soudů zůstavitel překročil.
13. Možno dodat, že nic nenasvědčuje ani tomu, že by obecné soudy postupovaly svévolně, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, jak hodnotily provedené důkazy, resp. k jakým skutkovým závěrům dospěly, jak interpretovaly citované ustanovení a jak je na zjištěný skutkový stav aplikovaly, přičemž jejich závěry nelze obecně považovat (z věcného hlediska) za extrémní [obdobnou situaci řešil Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2601/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Vytýká-li stěžovatel, že obecné soudy důkazy nesprávně zhodnotily a že neprovedly jím navržené důkazy, ani v tomto ohledu se nejedná o některou z "kvalifikovaných vad", zde pak v oblasti tzv. důkazního řízení [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Ústavní soud totiž není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, a to ani v případě, že by se s tímto hodnocením neztotožňoval. Stejně tak nelze vyvodit povinnost na straně obecných soudů provést každý navržený důkaz, pouze v případě, že příslušnému důkaznímu návrhu nevyhoví, musí svůj postup řádně zdůvodnit, a v tomto rámci se opřít o z hlediska ústavnosti akceptovatelný "typový" důvod. V daném případě dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že provádění dalšího dokazování je nadbytečné, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně, nadto jak plyne z protokolu o jednání před odvolacím soudem, sami žalovaní od svých důkazních návrhů ustoupili (viz č. l. 128). Postupu soudů nižších stupňů nemá Ústavní soud, co by vytknul, a to tím spíše, že ani samotný stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, jaká relevantní skutečnost měla být navrženými důkazy prokázána (viz výše). Bylo-li obecným soudům v ústavní stížnosti vytýkáno porušení poučovací povinnosti, není zřejmé, v čem konkrétně dané pochybení spočívalo, natož pak jaké mělo důsledky v rovině ústavnosti napadených soudních rozhodnutí.
14. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu