ECLI:CZ:US:2015:3.US.3848.14.1
sp. zn. III. ÚS 3848/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 3 Tdo 923/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 61 To 90/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 25 T 5/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Obvodní soud pro Prahu 7 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zákona, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 6. 2006 sp. zn. 3 T 113/2004, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2006, jej odsoudil podle §232 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Obvodní soud pro Prahu 7 zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 6. 2006 sp. zn. 3 T 113/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele výše specifikovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že se stěžovatel pro výkon souhrnného trestu odnětí svobody v trvání tří let podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazuje do věznice s dozorem.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud de facto nerozhodl o celém předmětu odvolacího řízení tak, jak jej vymezil svým odvoláním, kdy v napadeném rozsudku de facto chybí výrok týkající se jeho viny. Obecným soudům dále vytýká, že v rozporu se zásadou bezprostřednosti neprovedly důkaz výslechem Jaroslava Milera, jenž měl být osobou, která předmětnou úvěrovou smlouvu s ním uzavřela, a mohl by tedy okolnosti jejího sjednání přiblížit; soud prvého stupně jej však zamítl jako nadbytečný s nepřípustným odůvodněním, že si jmenovaný nebude na předmětnou událost vzhledem ke značnému časovému odstupu pamatovat, a namísto toho se spokojil pouze s důkazem výslechem jiného pracovníka téhož autobazaru, který však sám uvedl, že zřejmě u sjednávání předmětné úvěrové smlouvy na úhradu kupní ceny vozidla nebyl a na stěžovatele si nevzpomíná.
Odvolací soud podle stěžovatele nerespektoval zásadu totožnosti skutku a zásadu obžalovací. Za stěžejní pochybení považuje závěr, že není podstatné, kdo listiny (tj. potvrzení o zaměstnání a průměrném měsíčním čistém příjmu) vyplňoval, popř. předkládal, ale zásadní význam zde má mít podpis stvrzující údajnou pravdivost údajů na předmětných listinách. Na jedné straně jej tedy soud uznal vinným, že při uzavření úvěrové smlouvy předložil falešné listiny, na druhé straně v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že není podstatné, kdo listiny fakticky předkládal, čímž však jedná v rozporu se zásadou totožnosti skutku a zásadou obžalovací. Soud se nemůže spokojit s pouhým úsudkem ohledně skutečnosti v obžalobě vymezené, je-li nabídnut přímý důkaz k jejímu zjištění dokazováním; požadavek totožnosti skutku byl v daném případě splněn pouze formálně, neboť jeho vymezení v rozsudku prvého stupně se shoduje s jeho vymezením v obžalobě ze dne 14. 1. 2008, avšak materiálně je se zásadou totožnosti skutku v rozporu. Důvodem tohoto rozporu je již zmiňovaná skutečnost, že soud se otázkou předložení nepravdivých listin, podstatnou částí skutku obsaženého v obžalobě, vůbec nezabýval, popř. zabýval naprosto nedostatečně, o čemž svědčí i výše uvedený nedostatek v dokazování. Pokud výsledky hlavního líčení ukázaly na podstatnou změnu okolností případu, měl soud věc vrátit státnímu zástupci k došetření; k tomu nedošlo, což však při respektování zásady presumpce neviny nelze klást k jeho tíži.
Stěžovatel posléze tvrdí, že jej rusky mluvící osoby nutily k tomu, aby podepisoval různé listiny; zásadním důkazem prokazujícím naplnění krajní nouze byla doložená zdravotnická dokumentace z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, z níž vyplývá, že byl ve zdejším zařízení hospitalizován od 18. 8. 2005 do 26. 8. 2005, a v chorobopisu se zaznamenává jeho napadení úderem do obličeje týden před přijetím, tedy v době uzavření úvěrové smlouvy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Co do námitky týkající se údajně chybějícího výroku o vině se patří připomenout, že již dovolací soud stěžovatele upozornil na vlastní usnesení ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23, T- 531.
Praktický význam vytýkané absence výslechu J. Milera omezuje skutečnost, že stěžovatel nepopíral v řízení před obecnými soudy, že namítané listiny s nepravdivými údaji podepsal, nýbrž pouze oponoval, že je v autobazaru nepředložil. Obecné soudy v této souvislosti dovodily, že předložení listin nemusí nutně znamenat fyzické předání listiny z ruky do ruky, ale poskytnutí těchto listin jako podkladů pro uzavření úvěrové smlouvy, kterou obviněný vlastnoručně v autobazaru McAUTO, s. r. o., podepsal.
Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu ani proti závěru Nejvyššího soudu, podle něhož je pravdou, že formulace odvolacího soudu na str. 6 napadeného rozsudku mohla být zvolena výstižněji, přesto nelze dovodit, že by soud měl pochybnost o tom, že to byl obviněný, kdo předmětné listiny předložil.
Co do stěžovatelovy námitky ohledně jednání v krajní nouzi postačuje odkázat na interpretaci, již v této souvislosti podaly obecné soudy. Konstatovaly, že pokud stěžovatel vědomě podepsal (jak uvádí, byl k podpisu donucen) úvěrovou smlouvu obsahující nepravdivé informace s tím, že dohodnuté splátky není v jeho možnostech hradit, a následně se nijak nepokusil eliminovat škodlivý následek, přestože měl tuto možnost, např. tím, že by informoval poškozeného (popř. Policii ČR), nemohlo se z jeho strany jednat o krajní nouzi.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu