ECLI:CZ:US:2015:3.US.3859.14.1
sp. zn. III. ÚS 3859/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Savova, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2014 sp. zn. 8 To 375/2014 a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ze dne 7. srpna 2014 č. j. OKFK-2392-629/TČ-2012-251202-C, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 8. prosince 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo vlastnit a pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán") byly zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatele, a to až do výše 647 827 117 Kč, tedy výše škody, kterou měl stěžovatel způsobit zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu ustanovení §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, pro něž je stěžovatel stíhán. Těch se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že vytvářel fiktivní daňová přiznání za účelem obdržení odpočtů daně z přidané hodnoty, které mu byly vypláceny orgány finanční správy. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným usnesením zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Ten dospěl k závěru, že usnesení policejního orgánu splňuje ve svém celku podmínky zákonnosti a správnosti, přičemž drobná pochybení jeho odůvodnění napravil sám soud.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti velmi obsáhle poukazuje na několik porušení ústavních práv, jichž se oba rozhodující státní orgány měly vůči němu dopustit. Usnesení policejního orgánu není dle stěžovatele srozumitelné, přesvědčivé a přezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Městský soud toto pochybení nenapravil, pročež lze obě rozhodnutí považovat za porušení stěžovatelových práv zakotvených v čl. 36 Listiny, upřesněných pak v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Vlivem těchto pochybení došlo rovněž k omezení stěžovatelova práva hájit se. Městský soud nechal pak některé stěžovatelovy námitky zcela bez povšimnutí, a to i názory opřené o judikaturu Nejvyššího soudu. Fakticky však tyto závěry označuje městský soud za nesprávné. Žádné z napadených rozhodnutí pak neobsahuje jakékoliv konkrétní závěry o tom, kdo měl tvrzenou škodu způsobit, kdo se jejím způsobením obohatil, a zda se tyto výnosy nějak dostaly do dispozice stěžovatele. Ani jedno z rozhodnutí neobsahuje rovněž žádnou argumentační oporu pro závěr, že výnos z trestné činnosti nelze zajistit jinak. Za protiústavní pak stěžovatel považuje rovněž postup, jímž městský soud doplnil či nahradil závěry policejního orgánu a stěžovatele tak připravil o právo na opravný prostředek. Tím městský soud mimo jiné rezignoval na roli strážce zákonnosti a nestranného orgánu a stal se pomocníkem policejního orgánu, který vydal nezákonné rozhodnutí. Odkaz městského soudu na mezinárodní dokumenty, zavazující státy k boji proti finanční kriminalitě, považuje pak stěžovatel za nepřípadný, neboť tyto dokumenty nezbavují státní orgány povinnosti postupovat v souladu s právními předpisy České republiky. Stěžovatel si je vědom dočasnosti napadeného rozhodnutí, avšak vzhledem k fázi probíhajícího trestního řízení má stěžovatel obavu, že bez zásahu Ústavního soudu bude jeho vlastnické právo omezeno po velmi dlouhou dobu bez reálné možnosti nápravy. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud musí v první řadě připomenout, že jeho ústavní role spočívá v ochraně ústavnosti. Neřeší tedy zásadně otázky skutkové, ani otázky nedodržení podústavních právních předpisů, není-li s nimi současně spojen neoprávněný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů. K tomu dle Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo. Stěžovatel je dle odůvodnění ústavní stížnosti podrobně seznámen s konstantní judikaturou Ústavního soudu v obdobných věcech, pročež není nezbytné její závěry na tomto místě opakovat. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří námitka přítomnosti svévole v postupu obou rozhodujících orgánů. Po prozkoumání napadených rozhodnutí a odůvodnění ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud těmto stěžovatelovým tvrzením přisvědčit.
7. Ústavní soud považuje obě rozhodnutí, s ohledem na aktuální fázi trestního řízení, za dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněné, neboť je z nich zcela zjevné, z čeho je stěžovatel orgány činnými v trestním řízení viněn, na což navazuje logický závěr o potřebě zajistit stěžovatelovy finanční prostředky. Z ústavněprávního hlediska bylo dle Ústavního soudu požadavkům vyplývajícím z Listiny učiněno zadost. Nejedná se tedy o žádnou svévoli. Odůvodnění napadených rozhodnutí jako celek odpovídá, obzvláště ve spojení s usnesením o zahájení trestního stíhání, na nějž obě rozhodnutí odkazují, ústavně konformní praxi v obdobných věcech. Porušeno tak nebylo ani stěžovatelovo právo obhajoby.
8. Co se tvrzených dílčích nedostatků odůvodnění týče, je Ústavní soud toho názoru, že městský soud neopomenul žádnou z podstatných stížnostních námitek. Jak stěžovatel sám uvádí, nemají soudní orgány povinnost zabývat se každou námitkou. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva poměřují splnění povinnosti řádného odůvodnění především z hlediska závažnosti a relevantnosti vznesených námitek. Stran nedodržení závěrů judikatury Nejvyššího soudu je Ústavní soud toho názoru, že tyto nebyly městským soudem nijak rozporovány či porušeny. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014 sp. zn. 4 Tz 2/2014 vycházelo z odlišné (pochybné) důkazní situace, které nekorespondovalo zajištění značného majetku. Městský soud tedy závěrům uvedeného rozhodnutí nijak neodporoval názorem o irelevanci přechodu výnosu z trestné činnosti do dispozice stěžovatele, neboť důkazní situace, i druh a výše zajišťovaného majetku jsou ve stěžovatelově případě zcela jiné. Za určitý nedostatek odůvodnění lze označit toliko skutečnost, že městský soud se se stěžovatelovým poukazem na uvedené rozhodnutí nevypořádal explicitně, což však nelze s ohledem na konformní obsah rozhodnutí považovat za vadu s ústavní relevancí. Z napadených rozhodnutí lze také dle Ústavního soudu snadno dovodit, že je to právě stěžovatelovo propojení se společnostmi, které v minulosti obdržely peněžní prostředky od orgánů finanční správy, jež odůvodňuje zajištění peněz na stěžovatelově bankovním účtu. Rovněž tak se z napadeného rozhodnutí podává (srov. str. 4 a 5), co je důvodem pro postup podle §79f trestního řádu. Odůvodnění napadených rozhodnutí tedy dle Ústavního soudu není v rozporu s ústavními kautelami vedení této fáze trestního řízení.
9. Za protiústavní nelze pak označit ani postup, jímž stížnostní soud doplňuje a upřesňuje odůvodnění usnesení policejního orgánu, čímž měl být stěžovatel připraven o právo na opravný prostředek. Z ústavněprávního hlediska má osoba právo na opravný prostředek pouze proti rozhodnutím o vině a trestu (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, dle nějž "každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně"), která (nota bene) vydal soud, nikoli policejní orgán. V této fázi řízení, kdy se nerozhodovalo o vině a trestu, nýbrž jen o zajištění prostředků pro účely trestního řízení, bylo přitom úkolem soudu při rozhodování o stížnosti stěžovatele zhodnotit, zda takové důvody zde byly dány a zda k zajištění prostředků nedošlo v nápadném nepoměru k výši předpokládané škody. V tomto směru již, s ohledem na tento poměr či nepoměr (přibližně šestisetnásobek), ve vztahu k mimořádně vysoké škodě kladené stěžovateli za vinu, nelze o porušení ústavních kautel spekulovat, když závěr o uvedení podstatných okolností pro takový postup policejního orgánu se stěžovateli zpochybnit nepodařilo, přičemž možnosti obrany proti soudnímu rozhodnutí o vině a trestu stěžovatel nebyl zbaven.
10. Ostatní námitky jsou již jen pokračující polemikou v oblasti srozumitelnosti a jasnosti skutkových závěrů policejního orgánu. S těmito námitkami se dostatečně vypořádal městský soud a stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jeho závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, což by bylo v rozporu s jeho postavením soudního orgánu ochrany ústavnosti. I v této části je tedy třeba ústavní stížnost odmítnout.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu