ECLI:CZ:US:2015:3.US.3871.14.1
sp. zn. III. ÚS 3871/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2C, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014 č. j. 3 Tdo 493/2014-63, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 3 To 419/2013-1894 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. května 2013 č. j. 2 T 123/2012-1691, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 9. prosince 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho tvrzení porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 10 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami ve smyslu ustanovení §299 odst. 2 a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. června 2011, a trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny ve smyslu ustanovení §348 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že se podílel na činnosti organizované skupiny, jejíž činností byl nelegální obchod a dovoz se vzácnými druhy papoušků. Stěžovatel měl pro skupinu konkrétně zajistit finanční prostředky pro nákup papoušků, zajišťovat jejich registraci na území České republiky, opatřovat pro další nakládání s nimi falešné dokumenty a nelegálně je umisťovat u sebe doma. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, trestu zákazu činnosti spočívající v obchodování s tzv. exempláři CITES na dobu pěti let a trest propadnutí mobilního telefonu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědí ostatních obžalovaných a odposlechů komunikace mezi nimi. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání, když se zcela ztotožnil s právními i skutkovými závěry soudu okresního. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Shledal totiž, že stěžovatelovo jednání, popsané ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, naplňuje všechny znaky skutkových podstat uvedených trestných činů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel velmi obsáhle opakuje argumenty své obhajoby z předchozích fází trestního řízení, jež doplňuje o tvrzení stran nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ta je dána tím, že se dovolací soud stěžovatelovými relevantními námitkami vůbec nezabýval. Soudy dle stěžovatele nezohlednily právní předpisy upravující obchodování se vzácnými druhy živých organismů. Nepřihlédly k tomu, že stěžovatel byl při každém jimi vytýkaném nakládání s papoušky pouze v roli kupujícího, který jednal vždy v dobré víře v činnost státních orgánů a prodávajících osob a kterému právní předpisy o ochraně přírody nedávají téměř žádné povinnosti. V tomto směru tedy stěžovatel soudům především vytýká, že odsuzující rozhodnutí neobsahují žádný výčet konkrétních ustanovení, obsahujících právní povinnosti, která měl stěžovatel ve svém postavení porušit. Dále stěžovatel obsáhle prokazuje, že jako kupující nemohl žádnou povinnost porušit a naplnit tak znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Totéž platí u odsouzení za trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny. Stěžovatel postupoval vždy v dobré víře v pravost předmětných dokumentů spojených s nakládáním s papoušky. Za pravost uvedených listin navíc odpovídá dle stěžovatele stát. Stěžovatelovo postavení oběti mohli prokázat výpovědi svědků, které však soudy odmítly provést. Za alarmující považuje stěžovatel skutečnost, že důkazní řízení bylo vedeno pouze ve směru vyvrácení stěžovatelovy obhajoby a nikoliv prokázání jeho viny za spolupráci s údajnou organizovanou skupinou. I tak soudy musely přistoupit k užití procesně nepoužitelné výpovědi spoluobžalovaného, která však stejně stěžovatelovu vinu nijak nepotvrzuje. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti - jak sám uvedl, s vědomím toho, že Ústavní soud neplní roli přezkumné instance k obecným soudům - formálně namítal porušení svého procesního základního práva, přesto však obsahově brojil jen proti nesprávné aplikaci hmotného podústavního práva. I přes poukaz na ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto koncipovaným námitkám by se dostalo do rozporu s posláním Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy, když by jej postavilo do role další instance obecného soudnictví.
7. Stěžovatelovy argumenty směřují ve skutečnosti pouze proti hodnocení důkazů navzdory tomu, že jsou vždy účelně koncipovány jako právní otázky, které však dle Ústavního soudu nehrají v napadeném trestním řízení téměř žádnou roli. Jak velmi přesvědčivě popsal v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, spočívá naplnění podmínek stěžovatelovy trestní odpovědnosti v tom, že se stěžovatel podílel (obstaráváním finančních prostředků, přechováváním papoušků, jejich registrací a nápomocí ostatním obžalovaným) na činnosti organizované skupiny, jejíž činnost spočívala v porušování trestního zákoníku, přičemž stěžovatel si byl této její činnosti vědom. Tím pádem stěžovatel nemohl postupovat v dobré víře a tím méně být pouhou obětí ostatních odsouzených. Přitom je přinejmenším z ústavněprávního hlediska zcela nerozhodné, zda každý jednotlivý člen skupiny porušil nějaké konkrétní povinnosti zakotvené v předpisech o ochraně přírody. Trestní odpovědnost leží na každém členovi takové skupiny. V tomto směru je možné odkázat na srozumitelné a úplné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Skutečnost, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi, pro posouzení předmětu dovolání irelevantními a v předchozím řízení vypořádanými námitkami, nezakládá porušení stěžovatelových ústavních práv.
8. K závěru o stěžovatelově vině dospěly soudy na základě sice nepřímých, avšak dostatečných a vzájemně si neodporujících důkazů. Určité mezery, které se snad v konstrukci vytvořené z řetězce těchto nepřímých důkazů objevily, soudy logicky vyplnily při respektování zásady in dubio pro reo. Stěžovatelova obhajoba, která mohla tyto pochybnosti zvýšit a celou uvedenou konstrukci rozvrátit, se však ukázala být naprosto nevěrohodnou, a tudíž zcela nenápomocnou při přesnější rekonstrukci skutkového stavu. Ten byl dle názoru Ústavního soudu rekonstruován logicky, s přihlédnutím ke všem relevantním důkazům, přičemž obecné soudy se nedopustily při jejich provádění a hodnocení svévole, když jejich závěry mají logickou i skutkovou oporu. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné na tomto místě znovu všechny relevantní závěry opakovat a s využitím ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odkazuje stěžovatele na srozumitelné a vyčerpávající odůvodnění všech tří napadených rozhodnutí obecných soudů.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu