ECLI:CZ:US:2015:3.US.3935.14.1
sp. zn. III. ÚS 3935/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Šimáka, zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem se sídlem Maiselova 19, Praha, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 3 Ads 189/2014-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně tím, že Nejvyšší správní soud odmítl projednat jeho - byť opožděnou - kasační stížnost.
2. Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 11. 12. 2013 zamítla námitky stěžovatele proti rozhodnutí ze dne 11. 9. 2013 o výši vdoveckého důchodu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2014 č. j. 2 Ad 6/2014-20 žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze byl stěžovateli doručen dne 1. 9. 2014.
3. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dne 18. 9. 2014. Lhůta pro podání kasační stížnosti však uplynula již dnem 15. 9. 2014 (§106 odst. 2 soudního řádu správního), přičemž tuto skutečnost stěžovatel nerozporoval.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost, v níž stěžovatel požádal o prominutí zmeškání lhůty a navrhl případné předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, odmítl jako opožděně podanou. Uvedl mimo jiné, že stěžovatel, který nedodržení lhůty pro podání kasační stížnosti omlouval akutními zdravotními problémy svého advokáta, byl zastoupen stejným advokátem již v řízení před krajským soudem, a o délce trvání lhůty k podání kasační stížnosti byl řádně vyrozuměn v poučení doručeného rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že kasační stížnost byla podána poměrně v krátkém časovém odstupu po uplynutí lhůty, stěžovatel tak mohl ve lhůtě podat blanketní kasační stížnost, splňující byť základní náležitosti; v takovém případě by byla lhůta pro podání kasační stížnosti zachována. Poukázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2012 č. j. 6 Ads 10/2012-41, v němž se zabýval otázkou ústavnosti nemožnosti prominutí lhůty pro zmeškání podat žalobu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom zmeškání lhůty pro podání kasační stížnosti, avšak v neděli 14. 9. 2014 jeho advokáta postihly akutní zdravotní problémy a ten proto zpracoval kasační stížnost teprve poté, co toho začal být schopen. Domnívá se, že v daném případě by uplatnění §106 odst. 2 soudního řádu správního bylo nepřiměřeně tvrdé a odporovalo by jeho základnímu právu na spravedlivý proces, neboť jej nelze postihnout jen proto, že jeho zástupce nečekaně akutně onemocněl (lékařská zpráva byla přiložena ke kasační stížnosti).
6. Dále obecně poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou již obecné soudy povinny poskytovat ochranu základním lidským právům a nenechávat tento úkol až na Ústavním soudu. Nejvyšší správní soud nijak nezohlednil, že advokát akutní onemocnění nemohl předpokládat a zahrnout jej do svých úvah o plánování dalšího procesního postupu, a dokonce mu přičítá k tíži, že podání zpracoval příliš brzy po pominutí akutních potíží. Na jednu stranu tedy Nejvyšší správní soud nezpochybnil advokátovy zdravotní obtíže, ale na druhou stranu dochází bez jakékoliv opory ve spisu k závěru, že nebyly natolik závažné, aby nemohl zpracovat a podat alespoň blanketní kasační stížnost.
7. Stěžovatel se domnívá, že následoval-li Nejvyšší správní soud závěry vlastní judikatury (viz odkazovaný rozsudek ze dne 23. 5. 2012 č. j. 6 Ads 10/2012-41), zpochybňuje smysl své vlastní existence. Nadto se stěžovatel nedomnívá, že by čtrnáctidenní lhůta pro podání žaloby byla - jak uvedl Nejvyšší správní soud - dostatečně dlouhá.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.
11. Stěžovatel spatřuje protiústavnost v postupu kasačního soudu, který odmítl stěžovatelovu kasační stížnost pro opožděnost, aniž by přihlédl k důvodům tohoto prodlení (zdravotní důvody na straně stěžovatelova advokáta). Zjevně tak považuje za rozpor s ústavním pořádkem příslušná zákonná ustanovení soudního řádu správního, který neponechává prostor pro případné prominutí zmeškání lhůty pro podání kasační stížnosti proti rozhodnutí správního soudu prvního stupně (§106 odst. 2 věta třetí). Ústavní soud se přitom shoduje jak se závěrem, tak i s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v tom směru, že takové nastavení přístupu ke kasačnímu soudu nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, konkrétně pak práva na spravedlivý proces, resp. přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.
12. Kasační stížnost proti rozhodnutí správního soudu prvního stupně je možné podat ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí správního soudu. Vzhledem k tomu, že lhůtu k podání kasační stížnosti (ta byla v daném případě nesporně zmeškána) nelze prominout, marné uplynutí lhůty má vždy za následek odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 soudního řádu správního]. Zákonná právní úprava připouští pouze podání žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad včas podané kasační stížnosti (§106 odst. 3 soudního řádu správního, srov. §40 odst. 5 tohoto zákona). Jak uvedl též Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, stěžovatel měl zachovánu možnost k podání tzv. blanketní kasační stížnosti (obsahující toliko uvedení toho, kdo ji podává a proti jakému rozhodnutí směřuje), kterou bylo možné upřesnit až k následné výzvě soudu v prodloužené lhůtě.
13. Vedle skutečnosti, že ústavní pořádek negarantuje základní právo na vícestupňové soudnictví (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99, 276/2001 Sb., N 96/22 SbNU 329), lze poukázat na poskytnuté (a stěžovatelem využité) možnosti obrany proti rozhodnutí správního orgánu, jak je shrnul Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku ze dne 23. 5. 2012 č. j. 6 Ads 10/2012-41 (bod 17 a 18). Tyto možnosti se navíc v uvedeném rozhodnutí vztahovaly k opožděně podané správní žalobě, nikoli ke kasační stížnosti. Domáhal-li se tedy stěžovatel, který využil opravných prostředků ve správním řízení, následně ochrany svých práv též cestou správní žaloby, a jeho věc tak byla v plné jurisdikci přezkoumána v řízení před správním soudem, námitka porušení ústavněprávních garancí na přístup k soudu v jeho věci je zjevně neopodstatněná.
14. Jakkoli tedy jistě nelze zcela předvídat případné překážky a obtíže na straně stěžovatele (či jeho zástupce), jež mohou znesnadnit zamýšlené podání kasační stížnosti (např. jako zde akutní zdravotní problémy advokáta), nelze než konstatovat, že k takovým situacím dochází a v dané věci je nelze než přičítat k tíži stěžovatele. S tímto vědomím by tak mělo být přistupováno ze strany stěžovatelů a jejich zástupců k podání mimořádného opravného prostředku v podobě kasační stížnosti (tj. pokud možno jej neponechávat až na závěr stanovené lhůty, event. dopředu promyslet pracovní postup pro případ, že takové ne zcela předvídatelné okolnosti nastanou).
15. K ostatním námitkám stěžovatele pak Ústavní soud jen stručně konstatuje, že o smyslu existence Nejvyššího správního soudu (zejména pak stran jeho úlohy sjednocování judikatury správních soudů, viz §12 soudního řádu správního) nemá pochyb. Pokud dále stěžovatel uvedl, že čtrnáctidenní lhůtu pro podání žaloby shledává příliš krátkou, pak nelze než upozornit na jeho mýlku ohledně lhůty pro podání žaloby ve správním soudnictví, která činí dva měsíce (§72 odst. 1 soudního řádu správního).
16. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu