ECLI:CZ:US:2015:3.US.457.15.1
sp. zn. III. ÚS 457/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014 č. j. 25 Cdo 2161/2014-198, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013 č. j. 30 Co 403/2013-161, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2013 č. j. 24 C 69/2010-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 10, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení o žalobě stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu financí, za účasti vedlejšího účastníka České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, na straně žalované, o náhradu škody na zdraví z titulu mimořádného zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění 1. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 480 000 Kč (výrok I), 2. co do částky 1 440 000 Kč žalobu zamítl (výrok II), 3. stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 59 096,40 Kč (výrok III), 4. rozhodl, že vedlejší účastník a stěžovatel nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a 5. že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok V). Soud dospěl k závěru, že nárok byl uplatněn včas, v dvouleté promlčecí lhůtě, avšak je jen zčásti opodstatněný; postižení zdraví stěžovatele (v podobě kachní chůze, jizev, ztuhlosti svalů či nemožnosti dlouho sedět) bylo znaleckými posudky ohodnoceno základní sazbou, resp. v rámci "přípustném zvýšeném bodovém ohodnocení", nebylo však prokázáno, že by stěžovatel v důsledku zdravotního poškození nedostudoval, byl ve špatném psychickém stavu, nebyl neschopen samostatného života, byl odkázán na pomoc třetí osoby, nemohl se řádně uplatnit v dalším pracovním životě a trpěl potížemi v partnerském životě; naopak bylo zjištěno, že rekreačně sportuje, k lékařům nedochází a léky pravidelně neužívá. Jediným kritériem, pro které soud přistoupil ke zvýšení odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), byl proto nízký věk stěžovatele, v němž došlo k poškození jeho zdraví.
Městský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozhodnutím 1. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, 2. ve výroku II jej změnil tak, že "žalovaná je povinna zaplatit žalobci ... 206 400,- Kč, jinak se ohledně částky 1 233 600 Kč potvrzuje", 3. žalované uložil zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 89 528 Kč, a dále 4. rozhodnutími v rozsudku podrobně specifikovanými upravil jednotlivě povinnosti k náhradě dalších nákladů, jež v souvislosti s řízením před oběma soudy účastníkům a státu vznikly. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nárok není promlčený, a po zopakování jím provedeného dokazování dospěl k závěru, že je namístě stěžovateli přiznat dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. "další jednonásobek ... bodového hodnocení". Uvedl dále, že mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění činilo 5 720 bodů, na jehož základě žalovaná již stěžovateli vyplatila 686 400 Kč; odvolací soud tudíž rozsudek obvodního soudu co do částky 480 000 Kč potvrdil a v zamítavé části jej ohledně částky 206 400 Kč změnil a žalobě v tomto rozsahu vyhověl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako nepřípustné odmítl s tím, že se odvolací soud při svém rozhodování ohledně zvýšení náhrady za ztížené společenské uplatnění dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe.
V ústavní stížnosti stěžovatel těmto rozhodnutím obecných soudů oponuje, neboť je názoru, že jsou založena na nesprávné interpretaci §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., přičemž je přesvědčen, že soudy přiznané zvýšení "není přiměřené a proporčně vyrovnané s porovnáním s podobnými případy, o kterých bylo soudy rozhodováno" a nezohledňuje celkovou míru ztráty jeho osobnostního potenciálu. Podrobně odkazuje na závěry znaleckých posudků ohledně důsledků jeho zdravotního postižení v podobě omezení v myšlení a pohybu, a kritizuje závěry, které obecné soudy zaujaly ohledně možností jeho pracovního uplatnění, jelikož přiznané odškodnění nezohledňuje jeho trvalé vyřazení z možnosti lepšího prosazení na trhu práce; též má za to, že nebylo dostatečně uváženo, že jej následky úrazu připravily o kvalitně prožitý život, což přiznané navýšení plně nevystihuje. Setrvává konečně i nadále v názoru, že rozhodnutí soudů jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03, na nějž i nyní odkazuje.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že je možné i hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až situace, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického či logického omylu (z provedených důkazů nikterak nevyplývají), či v případě tzv. opomenutých důkazů; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho obecným soudům však v projednávané věci relevantně vytýkat nelze; z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy věcí zabývaly podrobně, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a řádně se vypořádaly i s námitkami, jež stěžovatel v řízení vznesl (a které vtělil rovněž do posuzované ústavní stížnosti).
Rovněž není důvod pochybovat, že se stěžovateli dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí odvolacího soudu mu byl k dispozici mimořádný opravný prostředek, kterého využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, vznášet důkazní návrhy či oponovat protistraně.
To je v zásadě vše, co lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit z čl. 36 odst. 1 Listiny, který je primárně "ve hře"; ani odtud však garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá, neplyne.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde též) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že nyní podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Ani tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že při zvažování oprávněnosti nároků vycházejících z ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. záleží vždy na okolnostech konkrétního případu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 72/12), přičemž z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10). Též podle nálezu sp. zn. III. ÚS 350/03, jehož se stěžovatel dovolává, Ústavnímu soudu "nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by měla být přiznána náhrada za ztížení společenského uplatnění, tzn. jaký by měl být násobek podle §7 odst. 3 citované vyhlášky, z hlediska ochrany ústavnosti však dbá na to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti".
Obecným soudům je přitom ustanovením §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. dán k dispozici široký prostor pro individuální uvážení, založeného relativně neurčitým pojmem "zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele", jenž naopak možnosti přezkumu ústavněprávního logicky významně zužuje (srov. obdobně sp. zn. IV. ÚS 3509/10); to pak nalézá výrazu v úsudku, že relevantní je v něm až výkladový nebo aplikační exces či svévole, což v dané věci spatřovat nelze, a to ani v případě, že by eventuálně bylo k dispozici i řešení stěžovateli příznivější.
Stěžovatel ve své kritice rozhodnutí obecných soudů navíc přehlíží, že již samo základní bodové hodnocení a tomu odpovídající náhrada reflektují existenci stavu, kdy jeho společenského uplatnění je ztíženo, a že i zvýšení jen o 50 % podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá existenci "zvlášť těžkých následků".
Mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu jejího ustanovení §7 odst. 3, jehož se stěžovatel dovolával, pak přichází v úvahu jen "ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele", kdy je doložena situace následků, jež tyto "zvlášť těžké" přesahuje, a to kvalifikovaně.
Proti závěru obecných soudů, že taková situace v osobě stěžovatele sice nastala, avšak na místě bylo přiznání mimořádného zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění toliko ve výši jednonásobku základního bodového ohodnocení (oproti požadovanému trojnásobku), nelze vznést - ústavněprávně - přesvědčivý argument; není spolehlivé opory ani pro úsudek, že obecné soudy vybočily z rámce vlastních judikatorních standardů (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010), resp. že jejich rozhodnutí byla nepředvídatelná.
Důvody, jež vedly odvolací soud k závěru, že stěžovatelem uplatněná argumentace mj. i nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 není v této věci přiléhavá, lze přitom zastávat rovněž.
Stěžovatel námitky vyjádřené v ústavní stížnosti ztotožňuje zásadně s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo shora řečeno - mu nepřísluší.
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu