ECLI:CZ:US:2015:3.US.483.15.1
sp. zn. III. ÚS 483/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, ze dne 26. ledna 2015, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 4 As 207/2014-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 26. 1. 2015, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2015, jenž je z hlediska svého obsahu ústavní stížností, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, a to s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce a na "vydání rozhodnutí majícího oporu v podkladech".
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jak se v ústavní stížnosti uvádí, napadené usnesení, představující poslední procesní prostředek ve smyslu výše citovaného ustanovení, bylo stěžovateli doručeno dne 12. 12. 2014. Z otisku podacího razítka na obálce, ve které byla Ústavnímu soudu souzená ústavní stížnost doručena, plyne, že tato byla podána k poštovní přepravě dne 13. 2. 2015, tedy až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, jak ji stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Na doplnění Ústavní soud uvádí, že předmětné podání nebylo možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních a obsahových nedostatků a stěžovatel není pro řízení zastoupen advokátem (§34, 72, 30, 31 zákona o Ústavním soudu). Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel u Ústavního soudu vedl a vede, se přitom podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem již mnohokrát poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzýván k odstranění nedostatků návrhu. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené; lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly stěžovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu (jak se již opakovaně vyjádřil) setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. I kdyby tudíž byla ústavní stížnost podána včas, musel by se Ústavní soud uchýlit k užití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu