ECLI:CZ:US:2015:3.US.581.15.1
sp. zn. III. ÚS 581/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. Věznice Ruzyně, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1209/2014 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014 sp. zn. 3 To 101/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 4 T 36/2011 stěžovatele uznal vinným v bodě I. výroku o vině pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a pokračujícím trestným činem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, oběma spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost jej odsoudil podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem (současně rozhodl o vině a trestu dalších dvou spoluobviněných). Soud prvního stupně dále uložil trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to věcí označených pod body 1 až 88 výroku o trestu, a v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil všem obviněným nahradit škodu ve výši 671 643 Kč společně a nerozdílně.
Vrchní soud v Praze (poté, co jeho v pořadí první rozsudek zrušil Nejvyšší soud) shora uvedeným rozsudkem zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ohledně stěžovatele a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to stěžovateli podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozenou odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy inkriminované jednání nesprávně posoudily z hlediska zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o dani z přidané hodnoty"). Podle jeho ustanovení §23 odst. 1 písm. d) dochází k uskutečnění plnění a ke vzniku daňové povinnosti nezákonným dovozem zboží, nikoli jeho držením. Stěžovatel tvrdí, že obžaloba neprokázala způsob opatření tabáku zajištěného v objektu jím vlastněných nemovitostí; odmítá úvahy odvolacího soudu, že s ohledem na druh této komodity je zřejmé, že byla do České republiky dovezena, a to bez splnění daňové povinnosti dovozcem už jen díky účelu, k němuž byla následně využita, tj. k nelegální výrobě cigaret. Soudy podle stěžovatele nerespektovaly zákonnou povinnost opatřit důkazy v souladu s požadavky ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. a ani hodnocení těch důkazů, jež obecné soudy provedly, neodpovídá zásadě upravené v §2 odst. 6 tr. řádu, neboť postupovaly tendenčně v jeho neprospěch, a to zejména ve vztahu k odposlechům telefonických hovorů mezi ním a spoluobviněným S. V., přičemž za projev nepřijatelné libovůle považuje stěžovatel odkaz na "další neustanovené osoby"; veškeré důkazy jsou nepřímé, a tedy mohou "pouze zavdávat podezření". Vrchní soud v Praze porušil i zásadu presumpce neviny, a tím i ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. Tyto námitky vztáhl stěžovatel zejména ke skutečnosti, že v mezidobí došlo k zadržení obviněného B. Z., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání; odvolací soud tak měl povinnost tohoto obviněného vyslechnout a pokusit se zjistit rozhodné skutečnosti, jejichž absence byla v dovolání rovněž zdůrazněna. Závěrem poukázal stěžovatel na to, že Vrchní soud v Praze se nevypořádal s požadavky, které mu Nejvyšší soud uložil kasačním usnesením, a ani Nejvyšší soud se dovolacími námitkami nezabýval adekvátně a "při důkazní nouzi fabuloval", přičemž své závěry dovozoval z existence "prostých vzájemných kontaktů" mezi obviněnými.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří předznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé ("pouze zavdávající podezření"), a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
Vrchní soud v Praze na argumentované bázi vysvětlil, v jaké části nebyl trestný čin dokonán a zůstal ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Konkretizoval rovněž důkazní prameny, z nichž vyplývá, že stěžovatel byl nepochybně obeznámen s tím, že v jím vlastněném objektu neprobíhá nájemcem deklarovaná podnikatelská činnost (oprava kočárů), ale že se v něm nejen pohybují, ale též přebývají další osoby cizí národnosti, jsou zde uloženy stroje k výrobě cigaret a uskladněno zboží spotřebovávané k této nedovolené činnosti.
Obecné soudy učinily ústavněprávně udržitelná zjištění též z odposlechů telefonických hovorů mezi stěžovatelem a dalším obviněným S. V., vztahujících se k období po nalezení tabáku v označeném objektu.
Vyústěním posuzovaného řízení pak nemůže otřást stěžovatelem akcentovaná okolnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zadržet konkrétní osoby, bez nichž by nebylo možné provozovat zpracování a odbyt tabákových výrobků, resp. že je v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odkaz na další, neztotožněné osoby, které obvinění využívali jako pracovní sílu, a jejichž přítomnost policejní orgány operativními prostředky prokázaly.
Ústavněprávní roviny nedosahuje ani skutečnost, že Vrchní soud v Praze nevyslechl ke specifikovaným otázkám B. Z., jelikož předmětná zjištění přijal z jiných důkazních pramenů.
Dlužno dále zaznamenat, že pokud stěžovatel zpochybňuje správnost aplikace ustanovení §23 odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty, konstruuje odlišný právní názor převážně na odlišných skutkových verzích, než té, která byla obecnými soudy zjištěna, čímž nezpochybňuje (až) právní posouzení věci obecnými soudy, nýbrž (již) jejich skutková zjištění, kterým však není spolehlivého důvodu vytýkat deficit ústavněprávní konformity.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Stěžovatelův obecný poukaz na kriminalizaci "prostých vzájemných kontaktů" mezi obviněnými ústavněprávní rozměr očividně postrádá. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu