ECLI:CZ:US:2015:3.US.591.15.1
sp. zn. III. ÚS 591/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miloše Mencla, zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 8, V Holešovičkách 1579/24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, č. j. 32 Cdo 2484/2014-158, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, č. j. 55 Co 386/2013-122, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 2. 2013, č. j. 11 EC 77/2012-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na ochranu vlastnictví.
II.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 2. 2013, č. j. 11 EC 77/2012-85, byla stěžovateli uložena povinnosti zaplatit žalobci, ČSOB Pojišťovně, a.s., členu holdingu ČSOB (dále jako vedlejší účastník), částku ve výši 4.129,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), představující dlužné pojistné ze smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dále bylo rozhodnuto o tom, že vzájemný návrh stěžovatele, aby vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 20.198,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného pojistného plnění, se zamítá (výrok II.) a stěžovateli se ukládá povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 21.016,- Kč (výrok III.).
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, č. j. 55 Co 386/2013-122, potvrzeno, když odvolací soud změnil pouze výrok týkající se náhrady nákladů řízení tak, že výše těchto nákladů činí 8.623,- Kč.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, č. j. 32 Cdo 2484/2014-158, odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), neboť dovolání dle názoru dovolacího soudu neobsahovalo všechny náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu, když stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu.
III.
5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že odvolací soud jednoznačně pochybil při právním posouzení věci. Pokud dovolací soud odmítl jeho dovolání s tím, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, pak tím dle názoru stěžovatele nejen nenapravil pochybení odvolacího soudu, ale založil navíc další stížnostní důvod. Dle stěžovatele totiž není pravdou, že by v dovolání neuvedl nic o jeho přípustnosti, když v něm uvedl, že jeho přípustnosti nebrání limity zakotvené v §238 občanského soudního řádu, přičemž zároveň vymezil dovolací důvod - nesprávné právní posouzení důležité právní otázky. V této souvislosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že mu nemůže být na újmu, pokud při podání dovolání postupoval (na rozdíl od dovolacího soudu) podle novější právní úpravy.
IV.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jde-li o námitku, že dovolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že odmítl jeho dovolání s odůvodněním, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu, Ústavní soud uvádí následující.
8. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a vymezit důvod dovolání. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
9. Jak bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, stěžovatel ve svém dovolání ze dne 17. 1. 2014 neuvádí k otázce, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu, výslovně ničeho, když toliko uvádí, že jeho "přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. d), neboť se jedná o vztah plynoucí ze spotřebitelské smlouvy". Jak však správně uvedl dovolací soud ve svém rozhodnutí, stěžovatel zde patrně přehlédl, že ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, jehož se stěžovatel dovolával, nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 téhož zákona, nýbrž pouze limituje přípustnost dovolání částkou 50.000,- Kč se zakotvenými výjimkami, což vyplývá přímo z dikce předmětného ustanovení §238. I v případě, že přípustnost dovolání stěžovatele nebyla s přihlédnutím k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu a priori vyloučena, tak byl stěžovatel dle názoru Ústavního soudu povinen ve svém dovolání s ohledem na ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu uvést, v čem spatřuje naplnění přípustnosti dovolání, tedy specifikovat, zda jím v dovolání naznačená právní otázka, která byla dle názoru stěžovatele odvolacím soudem nesprávně právně posouzena, představuje otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. To však stěžovatel neučinil. Ústavní soud proto nemá za to, že by závěr dovolacího soudu o absenci této obligatorní náležitosti byl závěrem svévolným, který by vyžadoval jeho kasační zásah.
10. Důvodnou pak Ústavní soud neshledal ani námitku, jíž stěžovatel brojil proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem a soudem prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti pouze stručně odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Pochybení právě naznačeného charakteru a intenzity však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že stěžovateli nenáleží právo na pojistné plnění za poškozené čelní sklo, když toto právo by stěžovateli dle názoru soudů náleželo pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že stěžovatel vynaložil náklady na jeho opravu. To však stěžovatel v řízení ani netvrdil, tím méně pak prokázal. Ústavní soud s přihlédnutím k obsahu spisového materiálu nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu