ECLI:CZ:US:2015:3.US.609.15.1
sp. zn. III. ÚS 609/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1435/2014, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 1 To 47/2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 54 T 5/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku (vedle spoluobviněného T. S.) uznal vinnou zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil ji podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a deseti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ji pro účely výkonu uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu současně poškozenou odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky a spoluobviněného rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatelku podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ji pro účely výkonu uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. řádu současně poškozenou odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že:
1. Státní zástupce stíhané jednání právně kvalifikoval jako zločin úvěrového podvodu spáchaný formou účastenství ve stadiu pokusu, zatímco obecné soudy dospěly k závěru, že je spolupachatelkou zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Skutek, za který ji obecné soudy uznaly vinnou, není shodný se skutkem vymezeným obžalobou ze dne 18. 7. 2013, a rozhodnutí obecných soudů odporují judikatuře Ústavního soudu týkající se totožnosti skutku.
2. Změnou právní kvalifikace role, kterou ve stíhané trestné činnosti měla zastávat, došlo ke změně rozhodných okolností, které musely být prokázány a na jejichž vyvrácení měla být obhajoba zaměřena. Soud prvního stupně jí neposkytl možnost příslušné reakce, neboť ji neseznámil se svými úvahami o její roli ve stíhaném jednání.
3. Předmětem dokazování před soudem prvního stupně nebyly závěry o existenci systému účelově vytvořeného k oběhu peněz a tato "konstrukce" přesahuje rámec jednání, pro které ji státní zástupce obžaloval.
4. Neměla možnost vyjádřit se k výpovědi spoluobžalovaného ze dne 4. 10. 2013 a k okolnostem v ní uvedených zejména s ohledem na to, že další její výslech již byl veden formou odpovědí na konkrétní otázky předsedy senátu, a dále k dokazování listinami dne 12. 11. 2013, a to listinami na č. l. 3 až 365.
5. Obecné soudy rozhodly na podkladě neúplně zjištěného skutkového stavu; zejména bez adekvátního vysvětlení zamítly návrh na provedení důkazu výslechem bývalého zaměstnance IT Partners, s. r. o., Petra Svobody s odůvodněním, že tento svědek by mohl vypovídat k okolnostem prodeje tiskárny, a neprovedly ani "odborné zkoumání" podstaty "deklarovaných bankovních operací". Opomenuté ponechaly její tvrzení, že některé závazky mezi obchodními společnostmi IT Partners, s. r. o., a TK systém, s. r. o., byly vyrovnány zápočtem na základě dohody s jednatelem TK systém JUDr. Karlem Filipem (směrodatné části výpovědi jmenovaného jednatele soudy nezmínily). Skutečnost, že obchody probíhaly s minimálními maržemi, nutně neznamená, že se jedná o obchody fiktivní.
6. Obecné soudy nevzaly v potaz její tvrzení, že spoluobžalovaný neměl důvod účelově vypovídat v její prospěch, jelikož vzájemné vztahy se staly "vyhrocenými" poté, co si "nalezla nového partnera - Američana". JUDr. Karel Filip se aktivně a dlouhodobě podílí na řízení několika dalších obchodních společností, a tedy jej nelze považovat za tzv. bílého koně, a sama - již vzhledem k zaneprázdněnosti dalšími aktivitami - nemohla představovat "dominantní, aktivní prvek trestné činnosti, osobu udržující a koordinující mechanismus peněžních toků a fakturačních vztahů tak velkého objemu"; ve společnosti IT Partners, s. r. o., působila v podřízeném postavení a nesla povinnost plnit zaměstnavatelem zadané pracovní úkoly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
Na vysvětlenou stěžovatelce se poznamenává následující.
Ad 1/ V první části stěžovatelčiny argumentace jde především o otázky zachování totožnosti skutku, respektování zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8, §176 odst. 2 tr. řádu, §220 odst. 1 tr. řádu, náležitostí žalobního návrhu dle §177 písm. c) tr. řádu a požadavků na přesné označení trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud má za to, že v jednotlivých skutkových větách byla totožnost skutku, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno, zachována; pro zachování totožnosti skutku totiž postačí, je-li skutek popsaný ve výrokové části rozsudku, v obžalobě i v usnesení o zahájení trestního stíhání totožným, alespoň co do částečné totožnosti jednání nebo následku (srov. judikaturu obecných soudů publikovanou pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964 Sb. rozh. tr., č. 45/73-I. Sb. rozh. tr., č. 64/1973 Sb. rozh. tr., č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Podstata totožnosti skutku je určována účastí obžalovaného na události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné normami trestního práva. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tzn. konkrétní následek, nikoli určitý typ následku. Z hlediska zachování totožnosti jednání nebo následku nejsou dále podstatné ty okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky trestného činu (srov. č. 45/1995 Sb. rozh. tr. a č. 1/1995 Sb. rozh. tr.). Je pojmový rozdíl mezi "skutkem" v procesním smyslu a "popisem skutku", jak blíže rozvádí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010.
Soud prvního stupně svým rozsudkem jednání stěžovatelky vymezil - s poukazem na "celou šíři, a tudíž i smysl a souvislosti jednání obžalovaných" - šířeji než krajské státní zastupitelství v rámci obžaloby; oba orgány činné v trestním řízení se přitom shodly v poukazu na aktivity stěžovatelky v oblasti nestandardních operací v účetních materiálech společnosti IT Partner, s. r. o., a na vzájemnou spolupráci obou obžalovaných směřující k získání finančního profitu v částce převyšující 5 milionů Kč, přičemž označily stěžovatelkou vyhotovované a bance následně předkládané faktury za falešné.
Není relevantních pochyb, že popis skutku soudem prvního stupně vystihuje objektivní i subjektivní stránku trestného činu, pro který byla stěžovatelka odsouzena. Způsobem, jakým krajský soud skutkovou větu formuloval, zásadu totožnosti skutku - ve smyslu ustálené judikatury i nauky - neporušil; popis skutku se vyznačuje téměř úplnou shodou následku a převažující shodou jednání, přičemž je i dostatečně určitý k tomu, aby bylo patrné, co je stěžovatelce kladeno za vinu.
Ad 2/ V kontextu celého trestního řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedená upřesnění přijatých skutkových zjištění (resp. jejich navazující právní kvalifikace) nebyla na újmu kontradiktornosti procesu a základního práva stěžovatelky na obhajobu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 106/98, U 72/12 SbNU 537), a stěžovatelka měla v řízení dostatek prostoru k uplatnění své argumentace, včetně námitek ohledně totožnosti skutku a přesnosti jeho popisu.
Ad 3/ až 6/ Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.
Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelky, jež založily na dostatečném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
Obecné soudy poukázaly kromě výpovědi spoluobviněného T. S. i na řadu listinných materiálů shodujících se s učiněnými svědeckými výpověďmi, a v odůvodnění svých rozhodnutí - na argumentované bázi - zdůvodnily, z jakých důvodů považovaly obhajobu stěžovatelky za nevěrohodnou. Dovodily, že stěžovatelku nelze považovat za oběť, ale za aktivní a nezbytný článek řetězu v rámci páchání příslušné trestné činnosti, a její jednání není vnímatelné jinak, než jako společné jednání vedené společným úmyslem. Obecné soudy též ústavněprávně konformním způsobem vysvětlily, proč doplnění dokazování považují v dané situaci za nadbytečné.
Není tudíž přesvědčivé (natožpak ústavněprávně relevantní) oponentury hodnocení jednání obou obviněných jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Způsobilost otřást závěry obecných soudů postrádá rovněž stěžovatelčina (podle obecných soudů ryze účelová) kritika v tom smyslu, že nerozhodovala o vystavení faktur, že vycházela pouze z podkladů obviněného T. S. či JUDr. K. Filipa a že netušila, že páchá nějakou trestnou činnost, jakož i její polemika ohledně vztahů mezi uvedenými osobami. Obdobně postrádá ústavněprávní rozměr tvrzení stěžovatelky, že vzhledem k časové prodlevě mezi uplatněním jednotlivých pohledávek nemělo být dané jednání kvalifikováno jako pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, nýbrž jako opakování trestného činu.
Výhrady stěžovatelky k posouzení otázek týkajících se přijatých skutkových zjištění pak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to zejména se soudem odvolacím a posléze i dovolacím, které se s námitkami stěžovatelky již v potřebné míře vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadám, vyplývajícím z norem trestního práva.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu