ECLI:CZ:US:2015:3.US.611.15.1
sp. zn. III. ÚS 611/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2014 č. j. 5 Tdo 1229/2014-33 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2014 č. j. 6 To 9/2014-1029, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení článku 2 odst. 2 a odst. 3, článku 39 a článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh, stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. prosince 2013 sp. zn. 1 T 27/2013 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za to byl obviněnému uložen podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž mu byla podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost k náhradě škody.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. dubna 2014 č. j. 6 To 9/2014-1029 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I (zločin podvodu) a v navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem II (přečin neoprávněného podnikání) v rozsudku soudu prvního stupně podle §226 písm. b) trestního řádu obviněného zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 2 ZT 68/2012, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Za přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Postupem podle §229 odst. 3 trestního řádu rozhodl odvolací soud o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. října 2014 sp. zn. 5 Tdo 1229/2014 tak, že dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
III.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být zasaženo do jeho základních práv. Stěžovatel obdobně jako v řízení před obecnými soudy tvrdí, že jeho jednání spočívající v dovozu motorových vozidel ze zahraničí za finanční provizi, nelze kvalifikovat jako přečin neoprávněného podnikání, neboť ve většině případů pouze pomáhal své manželce L. Š., která je držitelkou živnostenského oprávnění, ve výkonu jejího podnikání a na základě její plné moci. O své vlastní vůli a bez zmocnění L. Š. jednal stěžovatel podle svého vyjádření pouze v osmi případech, které orgánům činným v trestním řízení doznal. Nešlo podle něj o soustavnou činnost, a jeho jednání tak není možno kvalifikovat jako činnost prováděnou ve větším rozsahu ve smyslu přečinu neoprávněného podnikání. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu je k tíži přičítáno celkem 32 případů dovozu osobních automobilů, a to jen z toho důvodu, že tyto dovozy nebyly evidovány v účetnictví jeho manželky. Poukazuje na to, že neexistence záznamů v účetnictví nedokládá naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání, ale měla by být naopak důvodem pro vedení daňového řízení proti jeho manželce jako daňovému subjektu.
Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud pochybil, když se důsledně nezabýval jeho námitkou stran existence plné moci, kterou mu udělila jeho manželka a na jejímž základě jí poskytoval pomoc v podnikání. Obecné soudy prý nedostatečně prokázaly, na základě jakých důvodů dospěly k názoru, že stěžovatel jednal mimo zmocnění jeho manželky, a tedy bez řádného oprávnění, ve všech 32 případech.
IV.
Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí ve světle uvedených námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud vždy připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové či právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Stěžovatel především polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů, když tvrdí, že dovoz osobních automobilů ze zahraničí realizoval (kromě osmi přiznaných případů) na základě zmocnění své manželky L. Š., která má k takovému podnikání živnostenské oprávnění; z toho dovozuje, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu stíhaného přečinu. Stěžovatel opakuje svoji obhajobu z předcházejícího řízení, s níž se již obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která však, jak již bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nenáleží.
Jde-li o dokazování v trestním řízení, Ústavní soud není ze své pozice oprávněn zasáhnout, nedosahuje-li tvrzené pochybení ústavněprávní roviny. K tomu podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo. Jak totiž vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily a náležitě popsaly úvahy, na nichž založily závěr o vině stěžovatele co do spáchání přečinu neoprávněného podnikání. Lze v tomto smyslu odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 7-8, 11), kde jsou shrnuty úvahy odvolacího soudu ohledně naplnění skutkové podstaty jmenovaného přečinu. Odvolací soud svůj závěr opřel jak o listinné důkazy a výpovědi jednotlivých poškozených, tak o výpověď L. Š. Jmenovaná svědkyně obhajobu svého manžela nepotvrdila, nýbrž naopak uvedla, že veškeré případy, které byly na její jméno a s nimiž jí její manžel pomáhal, zavedla do svého účetnictví (až na některé výjimečné případy, které však nebyly předmětem obžaloby). Dle zjištění obecných soudů žádný z 32 případů zmiňovaných v obžalobě nebyl v tomto účetnictví evidován. Avšak hlavním důkazem svědčícím o vině stěžovatele nebyla, navzdory jeho tvrzení, toliko neexistence záznamů v účetní evidenci jeho manželky, nýbrž také její výpověď a další shora uvedené důkazy. Obecné soudy proto dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů přičetly na vrub stěžovatele všech 32 případů dovozu motorového vozidla ze zahraničí a jeho následného prodeje zájemcům.
Jelikož Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění rozsahu ani dalších skutkových okolností stíhaného jednání, nepřiklonil se ani k přehodnocení právních závěrů přijatých obecnými soudy. Ty jsou podle názoru soudu Ústavního přiléhavé a nelze jim nic vytknout. Namítal-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami stran existence společného jmění manželů a zmocnění jeho manželky k jeho účasti na dovozu a prodeji vozidel, nemohl Ústavní soud jeho námitkám přisvědčit. Jak správně konstatoval dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, činnost stěžovatele vykazovala všechny znaky jinak legálního podnikání, o které však v posuzované věci nešlo, neboť k němu stěžovatel neměl potřebné oprávnění. Zmíněnou činnost přitom stěžovatel uskutečňoval zcela mimo rámec podnikání své manželky, neboť dovoz a prodej motorových vozidel si podle zjištění soudů nižších instancí stěžovatel organizoval, zajišťoval a uskutečňoval sám. Snaha stěžovatele zaštítit se živnostenským oprávněním jeho manželky za těchto okolností tedy nemůže obstát.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu