ECLI:CZ:US:2015:3.US.638.15.1
sp. zn. III. ÚS 638/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jaromíra Nýdrle, zastoupeného Janem Schödlbauerem, advokátem se sídlem Staroměstské nám. 86, 293 01 Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 4352/2014-139, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2014 č. j. 26 Co 90/2014-117 a proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. listopadu 2013 č. j. 6 EXE 810/2010-102 za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a navrhuje odklad jejich vykonatelnosti.
Porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, resp. porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v údajném nerespektování zásad důkazního řízení. Obecné soudy prý z těchto zásad vybočily tím, že některé z důkazů při svém hodnocení opomenuly. Obecné soudy údajně při svém rozhodování nerespektovaly zákon, jímž byly vázány.
K procesní stránce projednávané věci stěžovatel uvádí, že na základě usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi na návrh oprávněného Statutárního města Mladá Boleslav byl provedením exekuce proti stěžovateli (dále rovněž "povinný") pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Doležal. Ten byl této povinnosti na vlastní žádost zproštěn ke dni 31. 12. 2011 a na jeho místo byl pověřen JUDr. Jiří Janečka, Ph.D. Protože posledně jmenovaný exekutor v prováděné exekuci nepokračoval, oprávněný navrhl, aby Okresní soud v Mladé Boleslavi změnil osobu soudního exekutora tak, že by v exekučním řízení nadále pokračoval soudní exekutor JUDr. Roman Chaloupka z Exekutorského úřadu Mělník. Okresní soud v Mladé Boleslavi návrhu vyhověl a usnesením ze dne 4. 11. 2013 č. j. 6 EXE 810/2010-102 pověřil prováděním exekuce soudního exekutora JUDr. Romana Chaloupku, aniž dosavadního soudního exekutora požádal o jeho vyjádření k návrhu oprávněné osoby.
Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že v projednávané věci jde o protiprávní řetězení exekuce a že postoupení pohledávky oprávněného k vymáhání jinému soudnímu exekutorovi je nezákonné pro věcnou i místní nepříslušnost.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že v napadeném usnesení v rozporu s ustanovením §36c o. s. ř. neuvedl jména přísedících soudců, kteří o dovolání rozhodli v senátu.
Spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených a vykonatelných rozhodnutí stěžovatel navrhuje rovněž zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005 č. j. 20 Co 129/2005, 20 Co 130/2005, které bylo vydáno v řízení vedeném pod sp. zn. 30 E 1131/2001.
II.
Z připojených listin se zjišťuje:
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 4. 11. 2013 č. j. 6 EXE 810/2010-102 ve věci oprávněného Statutárního města Mladá Boleslav proti povinnému pro vymožení částky 21 260,- Kč rozhodl tak, že vedením exekuce namísto soudního exekutora JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D. pověřil JUDr. Romana Chaloupku se sídlem Exekutorského úřadu Mělník (výrok I), přičemž po právní moci tohoto usnesení uložil soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Janečkovi, Ph.D. postoupit věc nově pověřenému soudnímu exekutorovi (výrok II).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2014 č. j. 26 Co 90/2014-117 usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že z obsahu spisu je zřejmé, že původně pověřený soudní exekutor JUDr. Jiří Doležal přestal vykonávat činnost soudního exekutora a nový exekutor JUDr. Jiří Janečka, Ph.D. je ve věci nařízené exekuce nečinný; návrh oprávněného na změnu exekutora je proto z hlediska §44b odst. 2 exekučního řádu důvodný. Skutečnost, že soud prvního stupně nevyzval dosavadního exekutora, aby se k návrhu vyjádřil, je podle názoru krajského soudu pouhým formálním nedostatkem, který nemá na průběh řízení podstatnější vliv.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 11. 2014 č. j. 30 Cdo 4352/2014-139 dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2014 č. j. 26 Co 90/2014-117 odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř., aniž měl možnost se zabývat otázkou přípustnosti dovolání.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud opakovaně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s jejich hodnocením sám neztotožnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jen velmi formálně odkazuje na nesprávné hodnocení provedených důkazů, aniž by sám vysvětlil, které konkrétní procesní pochybení v důkazním řízení mělo, podle jeho názoru, za následek tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí. Z takto jen velmi vágně formulované námitky nelze proto dospět k jinému závěru, než že stěžovatel považuje Ústavní soud za "superrevizní orgán", který i bez konkrétních námitek stěžovatele podrobí celý dosavadní exekuční proces podrobnému přezkumu. Tak tomu však není, neboť jak již Ústavní soud mnohokrát ve své judikatuře připomněl, jeho úkolem je především ochrana ústavnosti, nikoli prosté zákonnosti napadených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel jen opakuje námitky, s nimiž se již vypořádaly obecné soudy, a proto lze na ně jako na správné odkázat. Žádná ze stěžovatelových námitek nemá ústavněprávní dimenzi.
Pokud se týká námitky údajného porušení §36c o. s. ř., která odkazuje na neuvedení jmen přísedících soudců, je třeba upozornit na znění ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř., které tento postup umožňuje.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti bez objasnění souvislostí s nyní projednávanou věcí uvádí, že navrhuje rovněž zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2005 č. j. 20 Co 129/2005, 20 Co 130/2005, které bylo vydáno v řízení vedeném pod sp. zn. 30 E 1131/2001. Stěžovatel vůči tomuto usnesení žádné konkrétní námitky nevznáší. Ze samotného data vydání tohoto rozhodnutí (29. 4. 2005) lze dovodit závěr, že ústavní stížnost proti němu je zjevně opožděná. Stěžovatel sám nevznáší k běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti žádnou argumentaci a ani Ústavní soud není povinen prokazovat zachování zákonné lhůty podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Návrh na odklad vykonatelnosti byl odmítnut, neboť sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu