ECLI:CZ:US:2015:3.US.655.14.1
sp. zn. III. ÚS 655/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) JUDr. Pavla Urbana, a B) Radomily Urbanové, zastoupených Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem Horní 32, 639 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 8 As 95/2012-90, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2012 č. j. 30 A 90/2010-104, proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru správního ze dne 22. července 2010 č. j. JMK 105688/2010, sp. zn. S-JMK 102528/2007 OSO a proti rozhodnutí Městského úřadu Ivančice ze dne 8. června 2010 sp. zn. OSČ/TP-12/07, č. j. MI 3478/2010, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru správního a Městského úřadu Ivančice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") napadají všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva (čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podle názoru stěžovatelů jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí zejména založena na "formalistickém a izolovaném přístupu k hodnocení základních, nosných momentů předmětné věci a schází v nich vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatelů".
Po rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí stěžovatelé uvádějí, že i nadále "setrvávají na žalobních bodech", přičemž argumentují závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 As 34/2006-73 a tvrdí, že "popis skutku ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu je nedostačující a skutek tak není dostatečně individualizován". Rovněž odůvodnění správního rozhodnutí je podle názoru stěžovatelů v rozporu s požadavky §68 odst. 3 správního řádu, chybí v něm uvedení důvodů, které správní orgány vedly k vydání předmětného rozhodnutí, neobsahuje "přesvědčivé" vypořádání se s návrhy a námitkami účastníků řízení.
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelé uvádějí, že sporný objekt (místo jimi uváděné jako jejich trvalý pobyt) byl označen popisným nebo orientačním, resp. evidenčním číslem, proto, i když dosud nebyl kolaudován, nic prý nebrání jeho uvádění jako místa trvalého pobytu stěžovatelů. Stěžovatelé se dále v odůvodnění ústavní stížnosti zabývají svým výkladem pojmu "objekt určený k bydlení" a vyjadřují se k problematice kolaudačního řízení završeného kolaudačním rozhodnutím, které se týkalo předmětného objektu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Městský úřad Ivančice rozhodl dne 8. 6. 2010 rozhodnutím sp. zn. OSČ/TP-12/07 č. j. MI 3478/2010 tak, že zrušil údaje o místě trvalého pobytu stěžovatelů podle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel.
Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor správní rozhodnutím ze dne 22. 7. 2010 č. j. JMK 105688/2010, sp. zn. S-JMK 102528/2007 OSO změnil rozhodnutí Městského úřadu Ivančice ve výrokové části tak, že "údaj o místu trvalého pobytu JUDr. Pavla Urbana a Radomily Urbanové se podle §12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel zrušuje, neboť objekt, na jehož adrese jsou hlášeni k trvalému pobytu, je podle zvláštních právních předpisů nezpůsobilý k užívání za účelem bydlení. Místem trvalého pobytu žalovaných se v souladu s ustanovením §10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel stává sídlo ohlašovny - Ivančice, Palackého nám. 196/6".
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2012 č. j. 30 A 90/2010-104 žalobu stěžovatelů proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje zamítl.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2013 č. j. 8 As 95/2012-90 kasační stížnost žalobců proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl jako nedůvodnou a dále rozhodl o nákladech řízení.
III.
Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí v souvislosti s tvrzením stěžovatelů o údajném porušení jejich ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že při svém rozhodování vycházel pouze z obsahu doplňujícího podání stěžovatelů zastoupených Mgr. Veselým, doručeného Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2014. K ostatním podáním učiněným výhradně stěžovateli vzhledem k plné moci ze dne 10. 4. 2014 nepřihlédl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc mimo jiné vykonává tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž pravidelně zdůrazňuje, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, že argumentace stěžovatelů je v zásadních bodech téměř identická s námitkami a důvody, s nimiž se řádně vypořádaly ve věci rozhodující obecné soudy, přičemž ve své podstatě jde o polemiku vybudovanou na vlastních výkladech skutkových zjištění stěžovatelů, kteří s těchto zjištění vyvozují i od soudů odlišné právní závěry.
Tak je tomu i v nyní projednávané věci. I když stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí údajné porušení jimi uvedených článků Ústavy ČR a Listiny, relevantní ústavněprávní argumentace téměř chybí.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces při soudním přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí, a to i ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle názoru stěžovatelů hlavní pochybení ve věci rozhodujících soudů, včetně Nejvyššího správního soudu, spočívá v údajně "formalistickém a izolovaném přístupu k hodnocení základních, nosných momentů předmětné věci a schází v nich vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatelů". Stěžovatelé zřejmě mají na mysli tu skutečnost, že ačkoli jejich námitky a výhrady směřovaly proti zamítavému kolaudačnímu rozhodnutí, správní a kasační soud přezkoumávaly toliko správní rozhodnutí, jež zrušilo údaje o místě trvalého pobytu stěžovatelů podle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech.
Ústavní soud však námitkám stěžovatelů nemůže přitakat. Stěžovatelé ve své argumentaci nepatřičně směšují dva rozličné předměty správního řízení, totiž řízení o vydání kolaudačního rozhodnutí a řízení o zrušení údaje o trvalém pobytu stěžovatelů.
Oba soudy ve správním soudnictví postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy, pokud respektovaly dva rozdílné typy předmětu řízení a nepřipustily přenášení námitek z kolaudačního řízení do řízení o určení trvalého pobytu. Důvodem pro vzájemné "prolínání" dvou rozličných předmětů řízení nemůže být ani ta skutečnost, že subjekty, dotčené takovým nyní již pravomocným správním rozhodnutím, vlastní nečinností (v projednávané věci nezaplacením soudního poplatku) zmeškaly veškeré lhůty k podání opravných prostředků, takže vznášené námitky jsou dnes již rámci správního soudnictví nepřezkoumatelné. Tuto skutečnost ve svých rozhodnutích ostatně zdůraznily oba soudy, přičemž krajský soud se ve svém rozsudku zabýval i dalšími námitkami stěžovatelů (nicotností správního aktu, údajnou "nedostatečností" výroku a odůvodnění napadeného správního rozhodnutí).
Ústavní soud závěrem připomíná, že článek 36 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na soudní přezkum správních rozhodnutí, resp. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva. Z hlediska naplnění tohoto práva stěžovatelů žádné pochybení Ústavní soud neshledal, a to jak ve vztahu ke správnímu soudu, tak i soudu kasačnímu.
Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani další shora uvedená obecná tvrzení stěžovatelů o porušení základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu