ECLI:CZ:US:2015:3.US.731.15.1
sp. zn. III. ÚS 731/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti, kterou podal O. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, P. O. BOX 15, zastoupený Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem se sídlem v Brně, Přívrat 12, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2014 sp. zn. 10 To 526/2014 a proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 11. 2014 sp. zn. 1 Nt 386/2014, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho trestněprávní věci; ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v části týkající se odsouzeného, kterému byl uložen trest vyhoštění.
V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Příbrami zamítl stěžovatelovu žádost o přeřazení z věznice s ostrahou do věznice s dozorem s odůvodněním, že požadovanému přeřazení brání ustanovení §57 odst. 5 tr. zákoníku, jež je vylučuje u odsouzeného, kterému byl uložen i trest vyhoštění (stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. 61 T 32/2013 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let). Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl.
Jelikož jsou napadená rozhodnutí obecných soudů v prvé řadě založena na aplikaci ustanovení §57 odst. 5 tr. zákoníku, má stěžovatel za to, že je toto ustanovení v části týkající se odsouzeného, jemuž byl uložen trest vyhoštění, protiústavní, neboť v rozporu s jím odkazovanými ustanoveními ústavního pořádku zakládají nerovnost (diskriminaci) osob, jimž byl uložen trest vyhoštění, a to "na základě státní příslušnosti". Není přitom možné dle jeho názoru vycházet z předpokladu, že každý odsouzený, jemuž byl uložen i trest vyhoštění, "automaticky" uprchne, pakliže bude přeřazen do věznice s dozorem. Ve vztahu k odůvodnění soudu prvního stupně stěžovatel dále namítá diskriminaci z důvodu svého zdravotního stavu, jenž mu znemožňuje získat potřebné množství kázeňských odměn.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je, zda obecné soudy ústavněprávně aplikovaly ustanovení §57 odst. 5 tr. zákoníku, resp. zda samotné toto ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem.
O "správném" výkladu a užití tohoto ustanovení obecnými soudy pochyb být nemůže, a to prima facie.
Oproti očekávání stěžovatele však Ústavní soud neshledává na ustanovení §57 odst. 5 tr. zákoníku - ohledně odsouzeného, jemuž byl současně uložen trest vyhoštění - žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly postup dle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Namítá-li stěžovatel diskriminaci podle státní (resp. národnostní či etnické)
příslušnosti, tj. pakliže jím tvrzenou diskriminaci odvíjí toliko od skutečnosti, že není občanem České republiky, přehlíží (přestože to nepřímo sám uvádí v ústavní stížnosti), že "nerovné" postavení není možné v kontextu souzené věci spatřovat ve vztahu "občan - cizinec", nýbrž toliko ve vztahu "cizinec, jemuž nebyl uložen trest vyhoštění - cizinec, jemuž byl uložen trest vyhoštění"; že takové dělící kritérium nepřípustnou (ústavně nekonformní) diskriminaci (nerovnost) nezakládá, je očividné (srov. stěžovatelem dovolávaná ustanovení ústavního pořádku České republiky).
Pro úplnost je možné dodat, že ani relevantní doktrína nevyjadřuje pochybnosti o ústavní konformitě ustanovení §57 odst. 5 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 784).
Jelikož - jak bylo již řečeno - jsou napadená soudní rozhodnutí založena na věcně správné aplikaci ustanovení §57 odst. 5 tr. zákoníku, nutně pak platí, že jim není (nejen) z ústavněprávních pozic co vytknout; případné proto nejsou ani námitky směřující k té části odůvodnění, ve které obecné soudy zjevně toliko nad rozhodný rámec poukázaly na absenci kázeňských odměn stěžovatele, neboť takové úvahy (jak uvedl i stížnostní soud) jsou prizmatem aplikace ustanovení §57 odst. 5 tr. zákoníku již bezpředmětné. Polemika na téma diskriminace "z důvodu nepříznivého zdravotního stavu" pak postrádá smyslu.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo, a to očividně.
Senát Ústavního soudu z uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Se zřetelem k tomu výsledku řízení musel být odmítnut (viz §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) i stěžovatelův návrh, aby náklady jeho právního zastoupení hradil stát; zvláštního výroku zde již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu