ECLI:CZ:US:2015:3.US.747.15.1
sp. zn. III. ÚS 747/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem Bavorská 856/14, 155 41 Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 30 Co 415/2014-282 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. června 2014 č. j. 20 P 83/2013-229, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2015 stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst.1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Podle názoru stěžovatele se oba obecné soudy při svém rozhodování dopustily libovůle, neboť prý nerespektovaly principy, na nichž je založena střídavá péče o nezletilého O. Soudy stanovený rozsah střídavé péče je prý bez zásadních důvodů pro takové rozhodnutí "asymetrický", přiznávající výhodnější pozici při výchově nezletilého syna jeho matce, a to jak po stránce časové (delší část týdne je v péči matky), tak i po stránce materiální (stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého syna částkou 5 000,- Kč měsíčně).
Stěžovatel je přesvědčen, že takové nerovnoměrné rozdělení péče o nezletilého je pro něj diskriminační, neboť je schopen poskytnout synovi ne-li lepší péči, než matka, tak minimálně jí rovnocennou, zejména s ohledem na skutečnost, že matka nezletilého pečuje ještě o další dítě. Obecnými soudy stanovená výše vyživovací povinnosti je podle názoru stěžovatele nepřiměřená potřebám maloletého dítěte a majetkovým poměrům a výdělkovým schopnostem obou rodičů. Obecnými soudy upravený způsob úpravy střídavé péče je prý diskriminační, neboť stěžovateli je umožněna péče o syna pouze v délce pěti dnů ve čtrnáctidenním cyklu oproti matce, která má ve své péči nezletilého syna ve stejném časovém úseku po dobu devíti dnů. Není tak naplněno právo stěžovatele mít ve své péči syna po stejnou dobu, jakou o ně pečuje druhý rodič - matka. Stěžovatel se ve své argumentaci dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 316/13.
Stěžovatel dále namítá nevýhodnost takto upravené střídavé péče z hlediska počtu pracovních dnů v týdnu, které jsou pro stěžovatele z důvodu jeho zaměstnání nepříznivé. Rozhodnutí je prý rovněž nevýhodné i pro nezletilého syna, neboť tak není zajištěna stabilita jeho výchovného prostředí. Podle názoru stěžovatele je časté střídání pobytu nezletilého syna u obou rodičů (prakticky dvakrát během jednoho týdne) pro nezletilé dítě stresující, přičemž daleko pozitivnějším i praktičtějším řešením by bylo střídání péče o nezletilého syna vždy po uplynutí každého týdne.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 10 nezletilého O. svěřil do střídavé péče obou rodičů, přičemž dobu péče upravil tak, že v péči otce nezletilého syna ponechal v době od pondělí 18.00 hod. do čtvrtka 18. 00 hod. a v péči matky v době od čtvrtka 18.00 hod. do pondělí 18.00 hod. (výrok I), otci uložil přispívat na výživu nezletilého syna částkou 3 000,- Kč měsíčně (výrok II), matce uložil povinnost platit na výživu svého syna otci částku 500,- Kč měsíčně (výrok III), zastavil řízení o úpravě styku (výrok IV) a rodičům nezletilého O. uložil povinnost absolvovat rodinnou (párovou) terapii v délce 3 měsíců v Rodinném centru FN v Motole, v Praze 8 (výrok V).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 č. j. 30 Co 415/2014-282 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroku I o výchově nezletilého syna O. Ve výrocích o výživném pro nezletilého O. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého syna částkou 5 000,- Kč měsíčně, rozhodl dále o výši dlužného výživného, matce výživné nestanovil, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV a rodinnou terapii nenařídil.
Městský soud v Praze rozhodl poté, co doplnil dokazování a konstatoval, že při jednání před odvolacím soudem oba rodiče shodně uvedli, že souhlasí s dohodou navrženou odvolacím soudem ohledně střídavé péče v rozsahu, který je uveden ve výroku I rozsudku.
Odvolací soud konstatoval, že svěřením nezletilého syna do střídavé péče byl soudem potvrzen faktický stav péče o nezletilého O. panující v době rozhodování soudu prvního stupně, přičemž změnil výši výživného s ohledem na skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl na základě jím provedených důkazů.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele z pohledu tvrzeného porušení jím označených ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že se k problematice tzv. střídavé péče vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Jeho ustálená rozhodovací praxe je v těchto případech taková, že v rodinněprávních věcech zasahuje Ústavní soud jen ve skutečně extrémních případech. Důvodem takového zdrženlivého postupu je především skutečnost, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednoho z rodičů nebo do jejich střídavé výchovy je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Při rozhodování soudů o úpravách výchovných poměrů nezletilých dětí je především na obecných soudech, aby při svém rozhodování zajistily a zhodnotily dostatek relevantních důkazů, přičemž je vždy nutné vycházet z konkrétních a velmi individuálních okolností každého případu, které jsou obecné soudy povinny posoudit především pod zorným úhlem nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud se tedy zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, které bylo obecnými soudy provedeno. Takový postup by mu příslušel jedině za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená práva a svobody; k tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.
Je nepochybné, že jak soud prvního stupně, tak později i soud odvolací úplně zjistily skutkový stav projednávané věci na základě celé řady listinných důkazů (protokolů o jednání na OSPOD Městské části Praha 10, mzdových výměrů stěžovatele, dohody rodičů ze dne 10. 5. 2013, znaleckých posudků znalce z oboru psychiatrie a z oboru psychologie, zprávy o prošetření poměrů v rodině) a svědeckých výpovědí a při zhodnocení všech ve věci provedených důkazů přihlédly zejména k dosavadnímu výkonu péče o nezletilého O.v rozsahu, která byla realizována oběma rodiči a která se, i přes existující neshody a rozpory mezi oběma rodiči, ukázala jako funkční, přispívající ke zdárnému vývoji nezletilého. Přestože závěry znaleckých posudků upřednostňovaly, s ohledem na nízký věk nezletilého, jeho svěření do výhradní péče matky s možností široce upraveného styku pro otce, oba soudy tyto závěry vzaly v úvahu jen jako doporučení a rozhodly jinak i s ohledem na dohodu obou rodičů předestřenou jim odvolacím soudem, s níž oba rodiče, tedy i stěžovatel, zcela souhlasili.
Oba obecné soudy si byly vědomy toho, že rozhodnutí o střídavé péči jen dvouletého dítěte musí vzít v úvahu jeho specifické potřeby a zájmy, kterými nepochybně jsou dosavadní větší fixace na matku, s níž syn dosud trávil větší časový úsek týdne, než u otce. To vše za situace, kdy bylo zjištěno, že oba rodiče mají zájem se o syna starat a ten k nim projevuje pozitivní vazby. Odvolací soud při změně výroku o úpravě a rozsahu střídavé péče výslovně vycházel při rozložení dnů střídavé péče jak ze zájmu dítěte, tak ze zájmů otce s ohledem k jeho pracovnímu úvazku i pochopitelnému zájmu matky, aby mohla syna vídat i o víkendech spolu se svou rodinou. Je zajisté otázkou, zda stávající úprava výchovných poměrů nezletilého syna bude funkční i za situace, v níž by docházelo k neshodám či konfliktům mezi rodiči, které by se nepochybně negativním způsobem odrazily v dosud kladném postoji nezletilého syna ke střídání obou výchovných prostředí. Další vývoj střídavé péče bude záležet výhradně na vzájemném respektu obou rodičů a míře a schopnosti jejich tolerance. K otázce stávající úpravy poměrů nezletilého O. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí soudů v této otázce nelze v žádném případě označit za libovůli, ale spíše za vhodné kompromisní řešení, založené na dosud přetrvávající praxi obou rodičů v péči o nezletilého syna a na soudní dohodě, kterou se oba stejnou měrou zavázali dodržovat a s jejímž obsahem souhlasili.
Ústavní soud neshledal důvod přehodnotit skutková zjištění odvolacího soudu ani v otázce jím stanovené výše vyživovací povinnosti otce k nezletilému synovi, neboť odvolací soud k této otázce prováděl poměrně obsáhlé a podrobné dokazování, z něhož vyplynulo, že matka je nyní na mateřské dovolené s druhorozeným synem, přičemž stěžovatel je již od dubna 2014 zaměstnán a výše jeho čistého měsíčního příjmu činí 60 000,- Kč. Částka 5 000,- Kč, kterou odvolací soud uložil stěžovateli přispívat na výživu nezletilého syna, je při stávajících výdělkových a majetkových poměrech obou rodičů zcela přiměřená, přiměřená je i potřebám nezletilého dítěte, zejména s ohledem na dřívější výši výživného na nezletilého syna (ve výši 7 000,- Kč), kterou dosud matce syna stěžovatel přispíval.
Ústavní soud k námitkám stěžovatele ohledně "stejné doby, v níž mají oba rodiče v péči nezletilé dítě" připomíná, že úprava střídavé péče, především její rozsah musí vycházet vždy z individuálních potřeb a zájmů nezletilého dítěte, nikoli z potřeb a zájmů jeho rodičů, které v takovém případě nelze považovat za prioritu. Specifika každého jednotlivého případu jsou proto natolik zásadní, že je nelze zobecňovat a aplikovat na každý skutkově jen obdobný případ.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, proto byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu