ECLI:CZ:US:2015:3.US.783.15.2
sp. zn. III. ÚS 783/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. 9 To 426/2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. září 2014 sp. zn. 29 T 61/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 16. 3. 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na bezplatnou právní pomoc zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli uložena povinnost nahradit státu částku 57 780 Kč jako odměnu a hotové výdaje vynaložené státem ustanovenému advokátovi JUDr. Štefanu Dostálovi, který stěžovatele zastupoval v trestním řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 29 T 61/2013. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl. Poukázal přitom na to, že stěžovatel byl v minulosti výslovně informován o jeho povinnosti uhradit náklady obhajoby, přičemž byl zároveň poučen o možnosti požádat o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Zároveň městský soud zdůraznil, že aktuální stěžovatelova nemajetnost, která snad může být důsledkem výkonu trestu odnětí svobody, není překážkou uložení povinnosti nahradit náklady obhajoby, neboť tato povinnost může být vykonána v budoucnu, kdy stěžovatel bude solventní.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Napadené usnesení obvodního soudu považuje stěžovatel za absolutně nepřezkoumatelné. Samo usnesení opírá svůj výrok o obhajobu JUDr. Štefana Dostála v trestní věci vedené proti nějakému M. N., a nikoliv stěžovateli. Jedná se tedy o zcela odlišnou trestní věc. Usnesení dále odkazuje na v trestním spise se nenacházející čísla jednací. Usnesení městského soudu považuje pak stěžovatel za chybné proto, že bez bližší podpory ve skutkovém stavu spekuluje o stěžovatelově budoucí finanční situaci. Pro takové úvahy však nemá městský soud oporu v žádném zákoně. Za zásadní vadu usnesení městského soudu považuje pak stěžovatel i to, že v něm není výslovně zmíněno napadené usnesení soudu obvodního. Soudy se řádně nevypořádaly ani s hlavní námitkou stěžovatelovy nemajetnosti. Soudy navíc měly stěžovatele poučit o povinnosti doložit svou nemajetnost. Skutečnost, že o této povinnosti nebyl stěžovatel zpraven svými právními zástupci, mu nemůže jít k tíži. Stejně nemůže jít stěžovateli k tíži to, že v průběhu trestního řízení požádal o změnu obhájce. Stěžovatel je toho názoru, že jeho nárok na bezplatnou obhajobu vznikl již tím, že byl od počátku trestního řízení umístěn ve vazbě a posléze ve výkonu trestu a zůstal tak bez možnosti opatřit si finanční prostředky k úhradě obhajoby. Není tedy spravedlivé, aby musel náklady za obhajobu hradit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Na návrh stěžovatele rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. III. ÚS 783/15-23, že soudci třetího senátu Ústavního soudu Jan Filip, Vladimír Kůrka a Jan Musil nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v této věci. Dospěl přitom k závěru, že dřívější rozhodování v jiných stěžovatelem zahájených řízeních a skutečnost, že stěžovatel podal na uvedené soudce trestní oznámení (v souvislosti s jejich rozhodovací činností), nezakládají zásadně jejich podjatost.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud musel v první řadě posoudit stěžovatelovy námitky týkající se procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, vyústivšího v jeho závazek uhradit státu náklady vynaložené na jeho obhajobu. Námitce, že napadené usnesení městského soudu nezmiňuje výslovně napadené usnesení obvodního soudu, není možné přisvědčit, neboť v záhlaví napadeného usnesení městského soudu je toto usnesení výslovně uvedeno (názvem soudu, datem vydání a spisovou značkou), přičemž v odůvodnění rozhodnutí je na toto usnesení odkazováno jako na "napadené usnesení". Takový postup považuje Ústavní soud za zcela přijatelný, neboť nevzbuzuje žádné pochybnosti o obsahu rozhodnutí městského soudu, ani jej nečinil nepřezkoumatelným. Souhlasit nelze ani s tvrzením, že stěžovatel nebyl poučen o jeho povinnosti prokázat, pro účel přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, svou případnou nemajetnost, neboť napadené usnesení městského soudu výslovně odkazuje na spisový materiál prokazující stěžovatelovo poučení. Stejně tak nelze přisvědčit jeho tvrzení, že by usnesení městského soudu odkazovalo na neexistující (resp. v trestním spise nezaložené) listiny, neboť pod uvedenými čísly jsou u obvodního soudu uložena právě usnesení zabývající se vypočtením odměny pro stěžovatelova obhájce.
8. Přisvědčit je nutno tvrzení, že napadené usnesení obvodního soudu uvádí v úvodu svého odůvodnění nesprávné jméno účastníka řízení, když namísto stěžovatele je uveden odsouzený M. N. Jedná se však toliko o formální pochybení, neboť záhlaví, výrok i zbytek odůvodnění se zjevně vztahuje ke stěžovateli. Každopádně se nejedná o pochybení, které by představovalo neoprávněný zásah v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)], a pro něž by bylo třeba napadená usnesení zrušit.
9. Jádro zbytku stěžovatelovy argumentace tvoří námitka brojící proti výkladu podústavního práva, spočívajícím v závěru obecných soudů, že stěžovatele nelze považovat za nemajetného, jelikož v budoucnosti může být dostatečně solventní k úhradě svého závazku vůči státu. Z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady svého závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené (např. přehnaně tíživé s ohledem na jejich rodinný, zdravotní či podobný stav). Soudní praxi, spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv. Taková praxe je naopak naplněním maximy, že každý odpovídá za své závazky, a to i v budoucnu. Stěžovatelův případ přitom nevykazuje žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by bylo záhodno se od uvedené zásady odchýlit. Takovou okolností není v žádném případě stěžovatelovo vazební stíhání, neboť to nijak nebrání stěžovateli uhradit spravedlivý závazek svou budoucí prací ve výkonu trestu odnětí svobody, jakož i zejména po jeho ukončení.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu