ECLI:CZ:US:2015:3.US.802.15.1
sp. zn. III. ÚS 802/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. Světlanou Vargovou, se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. prosince 2014 č. j. 3 Tdo 1131/2014-27, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2014 sp. zn. 7 To 53/2014, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. dubna 2014 č. j. 7 To 53/2014-382, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. prosince 2013 sp. zn. 4 T 8/2013, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být zasaženo do jeho základních práv. Konkrétně mělo podle stěžovatele dojít k porušení článku 2 odst. 2, článku 8 odst. 2 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí o posledním procesním prostředku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 a 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona.
K předmětnému trestnému činu mělo dojít (zkráceně řečeno) tím, že se jako společník spolupachatelů L. J. a M. S. podílel na lichevním jednání, spočívajícím ve zneužití tísně a rozumové slabosti poškozené Heleny Ciprové při převodu členských práv k družstevnímu bytu. Tímto jednáním byla poškozené způsobena škoda ve výši cca jeden a půl milionu Kč.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2014 sp. zn. 7 To 53/2014, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. dubna 2014 č. j. 7 To 53/2014-382, tak, že napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele na podkladě totožného skutkového stavu uznal vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1 a odst. 2 písm. a) nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen "trestní zákoník").
Stěžovatel byl druhostupňovým rozsudkem odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2012 sp. zn. 34 T 4/2008 a rozhodnutí obsahově na něj navazujících. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. prosince 2014 č. j. 3 Tdo 1131/2014-27 tak, že dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
III.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí ústavní stížností, v níž namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv dle zákona nebylo přípustné, a následně pak byl odsouzen pro skutek, u něhož bylo trestní stíhání promlčeno. Stěžovatel konkrétně poukazuje na to, že trestný čin podle §253 odst. 1 alinea 1 trestního zákona je dokonán již tím, že pachatel dá sobě nebo jinému slíbit plnění, které je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění a přitom zneužije něčí tísně nebo nezkušenosti nebo rozumové slabosti. K jeho dokonání tedy mělo podle stěžovatele dojít již dne 19. ledna 2007, kdy došlo k uzavření smlouvy o úvěru a zajišťovacích smluv o převodu práv k družstevnímu bytu s poškozenou; od té doby se také měla počítat pětiletá promlčecí lhůta podle trestního zákona, která uplynula předtím, než bylo stěžovateli doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 12. června 2012. Stěžovatel má za to, že trestnost činu byla promlčena. Zároveň dodává, že postoupením pohledávky Robertu Šajnohovi nezískal značný prospěch, neboť za tento převod dostal pouze částku 171.280,- Kč.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud vždy připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není proto zásadně oprávněn přehodnocovat skutkové či právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Jak však Ústavní soud zjistil, k tomu v projednávaném případě nedošlo.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů, přičemž opakuje tvrzení, s nimiž se dovolací soud již náležitě vypořádal a své úvahy dostatečně odůvodnil. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše uvedeno, nenáleží.
Jde-li o námitku zániku trestnosti činu promlčením, Nejvyšší soud logicky vysvětlil, proč tuto námitku nelze akceptovat. Konstatoval především, že k dokonání trestného činu dle §253 odst. 2 trestního zákona došlo až dne 20. 8. 2007, kdy stěžovatel na základě plné moci L. J. uzavřel s Robertem Šajnohou smlouvu o postoupení pohledávek za poškozenou a převedl na něj členská práva a povinnosti k předmětnému družstevnímu bytu, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 1.515.720,-Kč. Veškeré předchozí jednání je podle dovolacího soudu nutno vnímat jako pouhé jednání dílčí. Nejvyšší soud zároveň dostatečně zdůvodnil, proč považuje pojmový znak získání značného prospěchu za naplněný, když v souladu s komentářovou literaturou konstatoval, že výše prospěchu se odvíjí od hodnoty vzájemných plnění pachatele a poškozeného. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za ústavně konformní.
Na výše uvedeném nic nemění ani konstatování Nejvyššího soudu ohledně nesprávné formulace právní věty rozsudku nalézacího i odvolacího soudu, v níž oba uvedené soudy uvedly, že obvinění zneužili něčí tísně a rozumové slabosti a poskytli plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (§253 odst. 1 alinea 1 trestního zákona) a zároveň takovou pohledávku uplatnili (§253 odst. 1 alinea 2 trestního zákona). Jak dovolací soud správně uvedl, taková formulace je nadbytečná a matoucí a je v rozporu s judikátem dovolacího soudu sp. zn. 5 Tdo 1282/2004. Na naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy ani na počátek a běh promlčecí lhůty však v posuzovaném případě nemá uvedené formulační pochybení nijaký vliv; logicky tedy nedosahuje ani ústavněprávního rozměru.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu