ECLI:CZ:US:2015:3.US.811.15.1
sp. zn. III. ÚS 811/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Jana Vágnera a 2. Antonína Vostárka, obou zastoupených JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015 č. j. 7 Tdo 1118/2014-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 17. března 2015 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 7 To 87/2014, jímž bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatelů a dalších tří obžalovaných, a věc byla městskému soudu vrácena k novému projednání.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit a věc je pro ně uzavřena. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
4. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští, nehledě na to, že zásah do základních práv a svobod formou rozhodnutí je nutno chápat jako zásah rozhodnutím pravomocným. Tato podmínka, plynoucí z §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není v projednávané věci naplněna, a to s ohledem na zrušení usnesení městského soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 7 To 87/2014 a na něj navazujících dalších rozhodnutí, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ústavní soud proto ve své ustálené judikatuře stojí obecně na stanovisku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3352/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Takové rozhodnutí dovolacího soudu proto není způsobilé být předmětem samostatného ústavněprávního přezkumu.
5. Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že trestní řízení bude ve věci stěžovatelů nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je městský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelů. Pokud nabyli stěžovatelé dojmu, jak vyplývá z ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud některé důležité aspekty opomenul zvážit, tím spíše je k jejich posouzení příslušný městský soud v nově otevřeném řízení, a nikoliv Ústavní soud, který do takového řízení nemůže z výše uvedených důvodů zasahovat. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1254/13 ze dne 29. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2015
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu