ECLI:CZ:US:2015:3.US.829.15.1
sp. zn. III. ÚS 829/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti CG HOLDING, s. r. o. se sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, právně zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž navrhuje, aby Ústavní soud - zejména pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR - zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž odvolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 1. 2014 č. j. 6 C 69/2013-120.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 1. 2014 č. j. 6 C 69/2013-120 v řízení o zaplacení částky 120 832,85 Kč s příslušenstvím, v němž se stěžovatelka (dále též "žalobkyně") po žalované České republice - Českém telekomunikačním úřadu domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni údajně v důsledku nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. zaplacení částky 95 832,95 Kč, zčásti žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 93 332,96 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 2 499,99 Kč žalobu zamítl (výrok II) a žalovanou zavázal k úhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a jestli jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě tyto podmínky splněny nejsou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat pouze proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jak se z judikatury Ústavního soudu podává, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčena, že proti napadenému rozhodnutí není podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovolání přípustné, neboť žalovaná částka představuje součet několika dílčích peněžitých nároků, z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč, Ústavní soud z veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz) zjistil, že stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu v dané věci podala dne 22. 1. 2015, jak to ostatně sama uvedla v ústavní stížnosti. O tomto dovolání dosud nebylo rozhodnuto.
Pokud stěžovatelka tedy dovolání podala, zjevně se domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze v rámci dovolacího řízení odstranit. Obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném mimořádném opravném prostředku nelze proto předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné. Ústavní soud totiž na straně jedné nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud, na straně druhé zase není rozumného důvodu, proč by měl o souběžně podané ústavní stížnosti dále vést řízení a sledovat, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovatelce vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost stala bezpředmětnou.
Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní (a nikoli vyčkávání výsledku dovolacího řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do dovolacího řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným (srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/14 ze dne 19. 6. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku za této situace nijak nepoškozuje.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj