ECLI:CZ:US:2015:3.US.840.15.1
sp. zn. III. ÚS 840/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Miloslava Bláhy, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3726/2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 35 Co 213/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2012 sp. zn. 42 C 171/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Stěžovatel byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno PSO 47 ze dne 26. 8. 1953 sp. zn. T 30/53 uznán vinným trestným činem neuposlechnutí rozkazu a odsouzen mj. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let (na osobní svobodě byl omezen od 22. 5. 1953 do 25. 7. 1956); rozsudkem Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 3. 10. 1991 sp. zn. Tzv 66/91 byl tento rozsudek zrušen s tím, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. 1 Rt 1/2010 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci dle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci; následnou stěžovatelovu žalobu o peněžité zadostiučinění ve výši 1 044 900 Kč Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví identifikovaným rozsudkem zamítl, a k jeho odvolání Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud poté ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že trestním stíháním žalobce, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost, a že se zamítá žaloba na zaplacení částky 1 044 900 Kč; dovolací soud současně přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy všech (tří) stupňů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, jmenovitě s tím, že v duchu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014 (resp. stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014) mu náleží toliko omluva, nikoliv však již peněžní kompenzace za utrpěnou nemajetkovou újmu. Dle jeho názoru dovolací soud závěry odkazovaných nálezů Ústavního soudu dezinterpretoval, pročež odtud nelze dovodit, že by roky trvající nezákonné věznění stěžovatele mělo být kompenzováno pouhou omluvou - takový závěr by totiž byl dle stěžovatele "výsměchem poškozenému občanovi a pošlapáním jeho lidské důstojnosti". Porušení svých základních práv proto spatřuje stěžovatel primárně v tom, že Nejvyšší soud odmítl respektovat závazný výrok II. stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, dle kterého má být stěžovati poskytnuto odškodnění jeho imateriální újmy na základě přímé aplikace ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne stěžovatel odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15, a podle jeho rétoriky míní, že by nebylo správné, aby měla osoba perzekvovaná minulým režimem pocit, že s ní "státní orgány demokratického režimu hrají nedůstojnou hru na zklamanou naději".
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
To je případ i projednávané věci.
Oproti očekávání stěžovatele nespatřuje Ústavní soud ve způsobu, jakým se dovolací soud "zhostil" interpretace závěrů stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, resp. nálezu sp. zn. III. ÚS 1856/13, za ústavně nekonformní. Nejvyšší soud totiž na základě těchto závěrů indikoval porušení stěžovatelova základního práva, současně však z důvodů zaznamenaných na str. 6 rozsudku vyjádřil přesvědčení, že v dané věci představuje samotné konstatování porušení základních práv satisfakci dostatečnou. Konstatoval-li tedy Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1856/13, že obecné soudy při rozhodování o výši náhrady vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném stanovisku, tj. že sice nesmí dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž věci nebylo do doby přijetí stanoviska pléna "shodou okolností" rozhodnuto, na straně druhé že jimi uplatňovaný nárok má oporu toliko v dosavadní (nesprávné) praxi orgánů veřejné moci, a nikoliv tedy v pozitivované právní normě, reflektoval Nejvyšší soud tento pokyn v napadeném rozhodnutí způsobem, kterému není v ústavněprávní rovině co vytknout.
Pro úplnost je třeba zdůraznit, že do projednávané věci - bez dalšího - nedopadají závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 (resp. obdobného nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15), a to proto, že v těchto věcech - na rozdíl od věci této - bylo tamním stěžovatelům odškodnění již v minulosti přiznáno (a případně i vyplaceno), a nehrozí tudíž jeho navrácení. Tato skutečnost přitom představuje podstatnou odlišnost i potud, že stěžovateli nebyla přiznána finanční kompenzace utrpěné imateriální újmy ani před přijetím stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (viz dikce: jen některé z nich měly to "štěstí", že jejich případy byly rozhodnuty ještě před tímto judikatorním odklonem v bodu 34 stanoviska), čímž je materiální důvod "aplikace" jeho intertemporálního výroku II. rozhodným způsobem potlačen.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo. Z hlediska ústavního bylo nezbytnou povinností přistoupit k projednání věci se zřetelem k stanovisku Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 39/14 - což se stalo - avšak co do hodnocení okolností případu a možné náhrady nemajetkové újmy zůstala věc otevřena k posouzení obecným soudům, a to s ohledem na časový odstup, srovnatelné případy politických obětí minulého režimu, důvody odsouzení v dobovém kontextu atd. Jelikož tato situace vznikla právě v důsledku výše zmíněné vadné aplikační praxe, nelze ji přičítat k tíži obecným soudům a zákonodárci, který se vznikem takové situace při přijímání zákona č. 119/1990 Sb. nepočítal.
Ústavní soud - ve výše předznačeném smyslu - proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle zmíněného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu