ECLI:CZ:US:2015:3.US.884.15.1
sp. zn. III. ÚS 884/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Cupky, insolvenčního správce, sídlem Praha 2, Trojanova 18, zastoupeného Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem advokátní kanceláře HKDW Legal s. r. o., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 20. 2. 2015 č. j. MSP-30/2014-LO-ROZ/2, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §6 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, za účasti ministra spravedlnosti, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §6 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 24. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2015, JUDr. Josef Cupka (dále jen " stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o rozkladu vydané v řízení o zrušení zvláštního povolení vykonávat činnost insolvenčního správce dle ustanovení §13 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o insolvenčních správcích").
Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušit ustanovení §6 odst. 2 písm. c) zákona o insolvenčních správcích; navrhl též odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že spolu s ústavní stížností podal proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí ministryně spravedlnosti též správní žalobu s návrhem na odklad vykonatelnosti. Ústavní stížnost podal proto, že ji považoval za přípustnou ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrhy odmítnout.
II.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
V ústavní stížnosti obsažené námitky směřující proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti o rozkladu stěžovatel uplatnil v žalobě ze dne 10. 3. 2015 doručené Městskému soudu v Praze dne 11. 3. 2015, jak plyne z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti a kopie žalobního návrhu. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána předčasně; jde tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tomto závěru nic nemůže změnit Ústavním soudem nesdílené subjektivní přesvědčení stěžovatele o podstatném přesahu ústavní stížnosti nad jeho vlastními zájmy.
Současné podávání správní žaloby a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Z uvedeného též plyne, že nebyl důvod rozhodovat o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Návrh na zrušení zákonného ustanovení označeného ve výroku tohoto usnesení bylo třeba odmítnout, neboť tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu